Hraniční zdi
Medianeras
Medianeras
Medianeras
Sidewalls
Réžia:
Gustavo TarettoScenár:
Gustavo TarettoKamera:
Leandro MartínezHudba:
Gabriel ChwojnikHrajú:
Pilar López de Ayala, Javier Drolas, Inés Efron, Carla Peterson, Rafael Ferro, Adrián Navarro, Miguel Dedovich, Jorge Lanata, Alan Pauls, Romina PaulaObsahy(1)
Identita velkých měst spočívá v jejich budovách. Dnes je to často chaotická směs různorodých a neslučitelných architektonických stylů. Kontemplací o Buenos Aires přechází snímek zároveň k pozorování jeho stejně nesourodých obyvatel: Martín je allenovsky neurotický intelektuál, „ajťák“, kterému internet přiblížil svět, ale zároveň ho vzdálil životu. Přítelkyně mu utekla do Ameriky a nechala mu psa. Je typickým obyvatelem metropole stejně jako Mariana. Oba žijí ve stejné čtvrti, ulici, bloku... Jejich cesty se každý den kříží, aniž by jeden o druhém věděl. Když Martín stoupá po schodišti nahoru, Mariana míří dolů, když on nastupuje do autobusu, ona vystupuje. V kině sedí ve stejné řadě, nikdy si ale nevidí do tváře. Potkají se jednou doopravdy? Příběh míjení sobě souzené dvojice zpracoval režisér již ve svém úspěšném stejnojmenném krátkém filmu. Nyní v celovečerní prvotině předkládá v mnoha úrovních, myšlenkově i formálně precizně propracovaný snímek, „romantickou komedii“, hravou a filmařsky sofistikovanou. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Videá (1)
Recenzie (108)
„Je v 21. století něco víc odrazujícího než prázdná složka Doručené?“ Muž H, Martín, „ajťák“ s panickou úzkostí, páteřní artrózou, psem jménem Susú, povzbuzujícím nápisem „The Force Is With You“ a internetem jako místem všech jeho činností. Žena G, Mariana, architektka se nerealizovanými projekty, fobií z výtahů, figurínou na povídání i intimitu, sousedem-náruživým klavíristou a čtyřmi roky vztahu schovanými v 38,9 MB. Dvě osamělé duše v Buenos Aires, městě všudypřítomných drátů, vysokých domů, zbytečných bočních stěn, a samoty, kvůli níž i psi páchají sebevraždy. Najdou ti 2 spřízněnou duši? Medianeras je takový malý, milý film, přičemž ten žánr „komedie“ neznamená, že by se divák smíchy za břicho popadal (ačkoliv třeba roztodivné známosti obou hrdinů pobaví), spíš se jen usmívá a užívá si příjemnou atmosféru. A to až do symbolického, hezkého konce. Za mě slušné 4*. „Tyhle schůzky jsou jako menu v McDonald‘s. Na fotkách vypadají větší a chutnější. Vždycky když jdu na rande, jsem stejně zklamaný jako u Big Maca.“ ()
Amelie z Buenos Aires v nízkorozpočtovém kabátku. Skvělá expozice natočená coby filmový esej o (ne)funkčnosti urbanismu se pomalu prolíná do ryze postmoderně zpracovaného romantického příběhu, z prologu se stává jedno z filosofujících intermezz, forma zvláštně doplňuje obsah, Buenos Aires prorůstá s vypravěčem, hlavními hrdiny, velkoměsto žije a dýchá. Režisér Gustavo Taretto natočil film o specifiku současné doby - osamění uprostřed megapole. Zvláštní civilizační paradox. Jedna z podob lásky ve 21. století. Obehrané romantické schéma ozvláštnil pootočením rastru (osudovost determinující budoucí vztah) a originální hravou formou. Patrně nejvíce se o to zasloužil střihač, střihová skladba je téměř experimentálně pojatá, střih motivovaný hudbou či ruchy, střihové sekvence statických záběrů, proti tomu zase videoklipový střih i estetika, s čímž souvisí i ryze postmoderní synkretické míšení odkazů a vlivů (symbolizované povoláními obou hlavních protagonistů - IT a architektura) - videoklipy, svět počítačových her, prostředí chatu a sociálních sítí, knižní ilustrace, vliv reklamy a desingu, stejně jako filmy Woodyho Allena, k tomu připočtěme místy opravdu nádhernou kameru odkazující k moderní fotografii architektury (pracuje se ponejvíce s velkými celky a občasnými detaily) a specifického odrazu velkoměstského prostředí. Filmu dominuje opravdu výrazná vizuální stránka. Zajímavé z hlediska urbanistického rastru je formální členění na kapitoly opisující cyklus střídání ročních období v přírodě (podzim - zima - jaro), metaforicky odkazující k fázím lidského života. Tvůrci použili motiv hry a častou nadsázku i vtip (Když si oba budoucí partneři nechají vybourat nové okno, náhoda je umístí na vnější boční zdi do kontextu reklam na zdech vymalovaných, ona na konci obrovitánské šipky, on v mužských slipech nějakého sexy modelu atd.). Postmoderní prvek hry je zakomponován i do samé struktury příběhu - hledání postavičky v dětské obrázkové knize je zdárně zakončeno až v realitě na samém konci snímku. Mile romantický moment, který je ovšem zároveň i Achillovou patou, ona žánrová schématika naznačuje poučenému divákovi, že tohle je JENOM filmová iluze (když navíc celý zbytek filmu popisuje zcela protichůdnou zkušenost). Mírně existenciální film o odcizení dnešního světa, o vyprázdněnosti našich životů, o ztrátě smyslu života, o žití coby přežívání, o životě bez cíle, o rezignaci, o míjení se, uzavírání, anonymitě, o samotě v davu... ()
Where is Wally? aneb jak (si) máme někoho najít, když ani nevíme, koho vlastně hledáme, a jsme přitom ztraceni mezi miliony a miliony dalších (ztracených?) existencí.. tahle argentinská koňská dávka pozitivní energie (zvlášť pro osamělé romantické duše) nesoucí poselství, že nikdo z nás není v těch stereotypních sračkách všedních dní sám, mi opravdu sedla.. → Daniel Johnston - True Love Will Find You In The End (scéna z filmu) ← :) ()
Sympatický Martín a velmi půvabná Mariana bydlí kousek od sebe. Potkávají a míjejí se skoro každý den. On, notorický nespavec, ona poznamenaná předchozím vztahem. Najdou se? Protnou se jejich cesty? Rozhodně nebudu předbíhat. Medianeras vám na tohle odpoví, mile, vkusně a nenuceně v tom nejlepším slova smyslu. ()
Myšlenkově, motivicky i OBRAZOVĚ nápaditý / experimentální / hravý / romantický / existenciální (troufnu si říci) filmový esej, jenž primárně pojednává o strastiplné cestě muže a ženy ke společnému naleznutí se, ale stejně tak se zamýšlí nad podobou lásky ve 21. století a nad způsobem života v něm, nad současným odlidštěným betonovým a přetechnizovaným světem. (Přičemž nad ním nebrečí, ale využívá ho ke svým myšlenkám a dalším asociacím.) Estetická i etická filmová lahoda. ~ Již čtyřminutový řekněme prolog s vymazlenými statickými záběry z Buenos Aires, během nichž voice-over mužského protagonisty přirovnává budovy a byty k lidským životům, značně navnadí. Buenos Aires roste nekontrolovatelně a nedokonale. Přelidněné město v pouštní oblasti. Město, kde tisíce budov šplhají k obloze. Samy od sebe. Hned vedle vysoké jedna nízká. Vedle racionální jedna iracionální. Vedle francouzské jedna bez špetky stylu. Tyhle nepravidelnosti nás perfektně odrážejí. Estetické a etické nepravidelnosti. Tyhle budovy, které nedodržují žádné zákony, představují špatné plánování. Přesně jako naše životy. Vůbec nevíme, jak bychom je chtěli žít. Žijeme, jako by Buenos Aires bylo jen zastávka. Vytvořili jsme „kulturu nájemníků“. […] Stejně jako všechny lidské výtvory, budovy vznikají, aby nás odlišily. […] Jsem přesvědčen, že rozchody, rozvody, domácí násilí, přebytek kabelových TV stanic, nedostatek komunikace, netečnost, apatie, deprese, sebevraždy, neurózy, panické záchvaty, obezita, svalové napětí, nejistota, hypochondrie, stres a sedavý způsob života můžeme připsat na vrub architektům a stavitelům. Trpím všemi těmito chorobami s výjimkou sebevraždy. ~ On se jmenuje Martín, pracuje jako IT odborník. Její jméno zní Mariana, bude architektkou. Neznají se. Jen divák oba zná. Mají mnoho společného. Jsou single, mají různé fobie, z města, z davů, z výtahů… Žijí izolovaně ve svých malých bytech. Jsou jedněmi z milionů ztracených mezi miliony (viz filmový plakát). Film Medianeras vypráví o jejich dosavadním životě, o minulosti, o budoucnosti, o jejich snech, vizích, strastech i obavách. O komplikovanosti existovat. O hledání krásy tam, kde se skrývá. Leitmotivem je však jejich nechtěné MÍJENÍ SE. Na ulici, v kině, na chatu. Jde o to, že ti dva si souzení okolo sebe chodí a sami to netuší. Snímek poměrně rafinovaně, mnohdy až úsměvně či s použitím symbolů (např. probourání okna > konec obav ze svět(l)a…) v postatě idealisticky říká, že /spoiler/ Mariana najde onoho muže v proužkovaném svetru, v tom stejném proužkovaném svetru jako má její milovaná postava v oblíbené knize, zgeneralizujeme-li to, že tedy člověk toho vysněného ideálního partnera nakonec najde. Idealismus? Zahrávání si s předurčeností? ~ Formálně je snímek rozdělen na (opět symbolicky nazvané) kapitoly: Krátký podzim, Dlouhá zima a Konečně jaro. Zaujme bezesporu i forma a preciznost, s níž jsou jednotlivé nápady a experimenty realizovány: počínaje statickými záběry, přes fotografie, dělení obrazu na vícero polí či v neposlední řadě animovanými sekvencemi nebo záběry z jiného filmu. Postmoderní hravost a originalitu koneckonců podtrhuje i závěrečný záběr na monitor, na němž se přehrává video z youtube. Video na tomto serveru skutečně najdete (i když nahrané jiným uživatelem). Shrnu-li výše napsané, právě invenčnost, s níž je film natočen, je jeho největší devizou. () (menej) (viac)
Reklama