České nebe: Cimrmanův dramatický kšaft

Autorský i lidský epilog nedoceňovaného tandemu - v době, kdy hra vznikala a připravovalo se její divadelní ztvárnění, byl již Smoljak smrtelně nemocen - je dílem zdařilým a určitě náležejícím k těm zdařilejším a lepším. Příznačný něžný humor, slunící se v laskavě vlídné hravosti, doplňují solidní odborné znalosti a již mnohokrát velebený a vzývaný jedinečný cimrmanovský smysl pro humor slavné autorské dvojice. Mateřská znaménka lidských nedokonalostí naší doby poznamenávají šťastně i tvárně charakteristiky zejména hlavních postav a propůjčují jim invenční zorný úhel dosud neznámých souvislostí a fakt, aniž by to okatě znejisťovalo bdělé oko naší tehdejíší odborné historické obce. Prakticky stále je na co se dívat. Epilogy mohou být pietní, ale také jsou s to jiskřit humorem, nápadem, přímým i alternativním prostě lidskýmpovzbuzením. Ano, uzavírá se celá epocha dějin moderního českého divadla, která navazuje na odkaz prvních moderních kabaretů před 100 lety. Lidé se uměli invenčně bavit, vzájemně si naslouchat, tolerovat, bavit, nikoliv pouze "si užívat". Publikum šedesátých let mělo zkrátka velmi blízko k prvorepublikovým fanouškům Osvobozených či burianovského Déčka. Nostalgie, která tu přistupuje jako první pomocnice, by měla být podle přesvědčení protagonistů hry nostalgií naprosto nenostalgickou; ten, kdo žije ve znamení humoru recese, sebesrandy, ani nemůže uvažovat, myslet a jednat jinak. A jeho divák ho nemůže nenásledovat. To je podstata kouzla sedmi písmen tvořících název obtížně sdělitelitelného smyslu a podstaty bytí slavného českého divadla. (19.12.2010)

Patnáctá (a zřejmě poslední) hra Divadla Járy Cimrmana je jasně koncipována coby symbolická derniéra nejenom Cimrmanova divadla, ale především výjimečného autorského dua Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Z té dlouhé řady her to sice asi není kus nejlepší, ale rozhodně nejvíce symbolický - do nebeské komise význačných českých velikánů má nakročeno i Jára Cimrman (a všechny persony se unisono lítostivě vyjadřují ve smyslu, že je škoda, že ještě žije, že má místo v ní vlastně jisté), a tedy v přeneseném smyslu se nesmrtelnosti (alespoň té omezené českou kolektivní pamětí) dostane nejen jemu, ale též jeho duchovním otcům a stvořitelům - panu Svěrákovi a panu Smoljakovi. Je to sebereflexe hodně troufalá, ale kdo jiný si může dovolit, než dva velikáni divadla malé formy. Samotná hra těží z řemeslné rutiny obou jejích tvůrců, ti dva prostě umí psát, stavět dialogy, hrát si s jazykem, umně pointovat, konstruovat vtipy, dokonale ovládat divadelní řeč a těžit z jejích paradoxů. Je tu opět tak typický laskavý a poučený humor (který si vyžaduje mírně poučeného diváka), akcentující relativitu výkladu dějin i ambivalenci historických postav (,,Božena Němcová by byla skvrnou na naší komisi," tvrdí Jan Hus), ze které se vypichují tzv. zrádci národa (Sabina, Hanka a Linda - jazykový humor tu navíc spočívá v dívčích variantách jmen) či jeho učitelé, miláčci atd. V podtextu je vždy přítomný rys vlastenecký s ozvěnou jeho nadměrné glorifikace započínající dobou národního obrození. Na něm je ostatně postavena celá základní osa hry - proč je vlastně nebe selektované podle národnosti? Vždyť ani sám Tatíček vlasti a největší český politik nebyl Čech, ale maďarský Slovák, který měl navíc za manželku Američanku. České nebe je tedy paradoxem národního obrození, ale v podání pánů z DJC paradoxem laskavým a moudrým... Asi tu končí jedna éra českého divadla... (05.08.2010)

Cimrmanofil nejsem, styl humoru mi sedí. Je inteligentní a je třeba dosáhnout určitého vzdělání k tomu, aby bylo možné ty věci chápat. A i tak jsem jistě nepochopil vše. Literatura mě nikdy nebavila. Na můj vkus, tam te směšných věcí nebylo tolik a některé z nich byly hodně hodně hodně laciné. Bedřich Podmáslí, to je vtip ze druhé třídy... Ale jo, je to možná trošku epitaf Smoljaka, jakási tečka za slavnou érou jednoho slavného člověka o kterém se ve školách nikdy nehovoří. (26.12.2010)

"A v čem vyniká ten Cimrman? - Ve všem! - A kdo to říká? - On!" České nebe asi nikdy nebude největším klenotem z dílny Svěrák - Cimrman - Smoljak, ale každý fanda DJC si musí náležitě užít objevy přednášejících i mudrování nebeské komise. Samozřejmě je mi trochu líto, že se mezi tradiční genialitu tvůrců tentokrát zatoulala netradiční špetka trapnosti ve složení slávista, Podmáslí a Krychle, ale celkové vyznění tohoto kusu ode mne neobjektivně dostává ohodnocení čtyři hvězdy a tři cípy k tomu. Takže jako vždy za pět a neřešme to. (06.01.2016)

Nejdřív jsem trochu pochyboval, ale nakonec jsem si pustil obě verze s různým hereckým obsazením... a každá vyniká v něčem jiném. Seminář i hra samotná se povedly, i když k úplným vrcholům divadla asi nepatří. Rozhodně je tam ale několik povedených hlášek. "Protože zjistili, že to tak nevypadá." nebo "Z toho mi naskakuje husí kůže" a jiné fórky na Husovo upálení. Líbilo se mi, jak divadelníci-cimrmanologové vyjádřili svůj názor na padělání rukopisů, potažmo vymýšlení historických událostí a postav a udělali si srandu sami ze sebe a svého celoživotního díla. Jinak samotné představení je možná až moc zahlceno historickými postavami a událostmi a chápu, že člověk musí být sběhlý v českých dějinách, aby pochytil všechny detaily a související vtipy. (01.02.2020)