Tu to musí byť

Bývalá rocková hvězda Cheyenne se po smrti svého židovského otce vydává dokončit jeho celoživotní poslání, které má počátek v jednom koncentračním táboře. Zprvu mi hlavní hrdina neodbytně připomněl heroinem vyleptaného Ozzyho, který mluví jako chovanec ústavu pro duševně choré a jeho motorika zdaleka nedosahuje hbitosti beznohého důchodce při plížení vzad. Nicméně jsem si na to po chvilce zvykl a naplno si vychutnal bravurní herecký koncert Seana Penna. Celý film je protknut veselými, citlivými i morálně utužujícími scénami. Je to snímek o hledání smyslu života, překonání strachu a o dospívání. Rozhodně si nemyslím, že vše je lehce patrné pro každého diváka, ale do detailu vypiplaná pointa a složitost celého díla mne nakonec dostala do kolen. Opravdu jsem nečekal, jak dobře na mne tohle zapůsobí a nezbývá, než vřele doporučit. 85% (22.05.2014)

Gotická Amelie z Montmartru. Sean Penn síce vyzerá fenomenálne, ale doteraz som sa nerozhodol, či jeho herecký výkon bol skvelý alebo otrasný. Cheyenne je vizuálne jednoznačne inšpirovaný Robertom Smithom no jeho čudné pohyby a reč sú niekde medzi Michaelom Jacksonom a sfetovaným Stevom Strangeom. Napriek tomu, že ide o originálnu (a vzhľadom na nazi tému) relatívne zábavnú road movie, oveľa zaujímavejšia je prvá časť v Anglicku, ktorá je o Cheyennovi, kým zvyšok je o jeho konflikte so svetom. A zďaleka najlepšou scénou je dialóg s Davidom Byrneom. (31.07.2018)

Ze scénáře někdo prostě vygumoval všechny pasáže, které by mohly vysvětlovat vztahy mezi postavami, a tím přesměroval pozornost čistě na to, co se mezi nimi právě děje, a to je někdy hodně neprůhledné. Když se k tomu připojila ta suverénní kamera a hudba, zapomínala jsem dýchat. No, a Penn má takovou tu typickou rádobyoscarovou roli divného člověka, kterou bych zahrála i já, ale přeju mu to. (18.04.2012)

Některé snímky jsou „o psaní recenzí“, jiné o soukromém (vnitřním) p(r)ožitku. This must be the place (alespoň co se mě týče) patří do té druhé (menšinové) skupiny. Kdybych totiž napsal...., že je to snímek o býv. rockerovi resp. „vyžilém“, (neboť něco jako bývalý rocker podle mě neexistuje), který si nese těžké životní břímě, má manželku, přítele, jehož „kouzlo“ (klíč) k úspěchu u žen spočívá v prostém faktu, že je „zvědavej a má čas“ :-), navíc mu právě zemřel otec (s nímž se přes 30let neviděl) a tak se rozhodne (ve světle nových informací) najít jeho nacistictického trýznitele z Osvětimi,... měl bych sice pravdu, ale stejně by vám to o skutečné podstatě snímku samotného (téměř) nic vevypovědělo. Takže toho raději (protentokrát) ihned zanechám a pouze podotknu, že min za trefně minimalistickou kreaci S. Penna coby Cheyenna, se snímek oplatí shlédnout. P.s. a ač to na první (možná i druhý) pohled tak nevypadá, je to (stejně jako (i) samotná ústřední postava) vtipný snímek. Nenápadně s osobitým humorem (viz SPOILER příklad za všechny: „můj instinkt mi říká, že puntičkářství je základ. charakteristika pro chytání nacistů“. Pokud bych měl však snímek přecejenom shrnout „jednou větou“, napsal bych, že This must be the place je netradiční (existenciální) volně plynoucí road-movie, navíc s volně plynoucími dialogy „o něčem, než o ničem“, (zato s kadencí samopalu AK-47), což v kontextu dnešní uspěchané doby působí uklidňujícím dojmem. Jednoduše „vyzrálý snímek, vyzrálého režiséra pro vyzrálé publikum“. S osobním dovětkem na úplný závěr. Byť nekuřák (občasný doutník nepočítám), zde jsem to „dospělácké cigárko“ S. Pennovi, resp. Cheyennovi, ze srdce přál. (19.06.2012)

Ujeté abstraktní pojednání o bilancování rodinných vztahů, které jednoho dne dohoní každého - dokonce i zásadového rockera, který zamrznul v letech své největší slávy, oproštěn jen od smrtonosných zlozvyků své branže, nikoli však image. Mlčky, nebo s pisklavým smíchem naslouchá všem, kdo mají potřebu se svěřit a na oplátku utrousí upřímně a přemýšlivě něco málo ze svého pohledu na svět. Stereotyp všedních dní, narušený smrtí otce, vyvolá zpětný pohled na jejich vztah a náhlou potřebu dokončit celoživotní pátrání po jednom z mála žijících, kteří nesli spoluzodpovědnost za vytetovaná čísla na levých předloktích. Nezatížen zaslepenou pomstychtivostí a nenávistí kráčí vstříc vlastnímu zmoudření, aby na konci své cesty konečně dospěl a zapálil si svou první cigaretu... Neobvyklé zpracování tématu mělo za následek i moje neobvyklé posuzování - po prvotních rozpacích, kdy jsem tipovala Todda Haynese na režisérské židli, jsem si přestala klást zbytečné otázky a prostě se jen dívala - a nebylo to zlý. (24.04.2012)