Tu to musí byť

Jestli byl Sorrentinův záměr získat skrz Penna více pozornosti, tak se mu to v mém případě povedlo na stodvacet procent. Od teď tě sleduji, Paolo, protože už This Must Be the Place mělo blizoučko k dokonalému filmu, na který bych vydržel zírat ještě několik hodin, ačkoliv by Penn za tu dobu udělal jen sedm kroků. Vážně zkusím některého jeho starší snímky, ačkoliv nevím, jestli to bez perfektního Penna může fungovat. Mimochodem - zatím jsem ho, myslím, v lepší roli ještě neviděl. A asi jsem ještě spoustu věcí plně nepochopil, ale ono je toho uvnitř tolik, že to možná zkusím za delší dobu znovu. (23.06.2012)

Film o holocaustu všedního dne, zapomínacích rituálech, nepřenosnosti dějinné zkušenosti, strachu dospět, amerických fetiších (zbraně, auta, velké objekty) a obyčejných gestech neobyčejného významu. Sorrentino rozšířil svůj tematický záběr, ač si jako svědka stavu soudobé společnosti opět vybral jediného člověka, jedinou zvláštní bytost. Více než dříve tentokrát nestřídá jenom záběry ukolébavkovitě statické s prudce dynamickými, přepíná také mezi mikro a makro hlediskem. Menší je vina toho muže, který přispěl ke spáchání dvou sebevražd, větší toho, který léta soustavně ponižoval bezbranné vězně. S tím, jak Cheyenne pomalu dospívá a přechází od drobných zlomyslností (supermarketová sabotáž) k zodpovědnějším činům, se mění také jeho pohled na skutečnost a nálada filmu. Scény jsou komponované jako krátké skeče, ale díky zasazení do kontextu vyprávění nejenže nepůsobí samoúčelně – některé z nich jsou více mrazivé než komické (vrcholně bizarní moment s obézní fanynkou a projíždějícím chlapíkem, jemuž knír dodává hitlerovské vzezření). Atmosféru Tady to musí být nelze postihnout jedním adjektivem, musíte ji zažít. Měnění perspektivy, vybroušený vizuální styl, vnitřní dynamika a nevnucující se humor – vše se Sorrentinem spolurežíruje Sean Penn. Jeho zombie walk určuje tempo filmu, který je pomalý a současně (díky kameře) neustále v pohybu. Zatímco pohyb vnitřní, v protagonistově mysli, si musíme z postupně doplňovaných informací domýšlet. Občasné ozvuky Cheyennových divokých rockerských let zase nacházejí komplice v náhlých kamerových nájezdech. Stejně jako film, i hrdina se vzpírá uzavření do jasně dané škatulky. Nikam nezapadá, sám pořádně neví, kým je. Jako v každém oidipovském dramatu může poznat sebe jedině skrze otce a otce v tomto případě pozná jedině pochopením holocaustu… a lze snad pochopit holocaust? Jeho nezařaditelný zjev ho vylučuje ze světa povrchního skenování skutečnosti a zároveň mu propůjčuje zvláštní privilegium neškodného neználka, s nímž je kdekdo ochoten zapříst dialog. Sám si však v průběhu cesty začíná uvědomovat, že hledět na svět zpoza masky dítěte je sice pohodlné, ale rovněž krajně nezodpovědné a vyvolávající pocit neúplnosti. Pocit, že „tady něco není v pořádku“. Není a zřejmě ani nikdy nebude, protože hledání ve skutečnosti nikdy nekončí, ale právě díky tomu jde o jeden z nejpodmanivěji podivných snímků posledních let. 90% Zajímavé komentáře: FlyBoy, Šakal, ZuzkaZ, mat.ilda, F.W.Colqhoun (10.01.2013)

tato vizuálně brilantní skulptura se tváří hodně artově, ale zakrývá tím svou vyprázdněnost po smysluplném a uvěřitelném příběhu. Je vidět, že se režisér se soustředil právě jen na stylovost a film o jedné vyšinuté existenci, která má problémů až nad hlavu nedokázal ukočírovat. Teda aspoň já jsem se v něm nedokázal pořádně vyznat a nesedělo mi to moc dohromady, i když Sean Penn hraje jak o život. Prostě taková bizardní divoká hříčka. [ PŘÍBĚH: 1 /// NÁLADA: 2 /// ART: 1 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (07.01.2013)

Gotická Amelie z Montmartru. Sean Penn síce vyzerá fenomenálne, ale doteraz som sa nerozhodol, či jeho herecký výkon bol skvelý alebo otrasný. Cheyenne je vizuálne jednoznačne inšpirovaný Robertom Smithom no jeho čudné pohyby a reč sú niekde medzi Michaelom Jacksonom a sfetovaným Stevom Strangeom. Napriek tomu, že ide o originálnu (a vzhľadom na nazi tému) relatívne zábavnú road movie, oveľa zaujímavejšia je prvá časť v Anglicku, ktorá je o Cheyennovi, kým zvyšok je o jeho konflikte so svetom. A zďaleka najlepšou scénou je dialóg s Davidom Byrneom. (31.07.2018)

Rozhodně zvláštní film se skvělým Seanem Pennem (ten jeho tichej pomalej hlas mě dostával). Pro mě je to teda jeden z případů, kdy road movie směřuje k předem jasnýmu cíli s jasnými zastávkami - a to mě moc neba. Pár mouder pronesených (většinou) Cheynnem se mi líbilo ("Je mnoho cest, jak umřít. Nejhorší z nich je pokračovat v přežívání."), několik myšlenek je opravdu dobrých. Chybí mi ale propracovanější dějová linka. Tenhle film neni až tak o ději, ale o myšlence, a to mě trochu zklamalo. Hudba se povedla a Frances McDormand byla výborná. (03.06.2012)