Tu to musí byť

Nemohla jsem to dokoukat do konce.Nešlo to. Nevtipné a spíše smutné. Zjevně vymetený starý chlap bez špetky inteligence a vkusu neustále nosí příšerné rockerské hadry a mluví jako by byl permanentně na fetu. Nebyl vtipný a ani mi ho nebylo líto. Za tohle bych Seana Penna opravdu nepochválila a říkejte si co chcete. (10.05.2012)

Film o holocaustu všedního dne, zapomínacích rituálech, nepřenosnosti dějinné zkušenosti, strachu dospět, amerických fetiších (zbraně, auta, velké objekty) a obyčejných gestech neobyčejného významu. Sorrentino rozšířil svůj tematický záběr, ač si jako svědka stavu soudobé společnosti opět vybral jediného člověka, jedinou zvláštní bytost. Více než dříve tentokrát nestřídá jenom záběry ukolébavkovitě statické s prudce dynamickými, přepíná také mezi mikro a makro hlediskem. Menší je vina toho muže, který přispěl ke spáchání dvou sebevražd, větší toho, který léta soustavně ponižoval bezbranné vězně. S tím, jak Cheyenne pomalu dospívá a přechází od drobných zlomyslností (supermarketová sabotáž) k zodpovědnějším činům, se mění také jeho pohled na skutečnost a nálada filmu. Scény jsou komponované jako krátké skeče, ale díky zasazení do kontextu vyprávění nejenže nepůsobí samoúčelně – některé z nich jsou více mrazivé než komické (vrcholně bizarní moment s obézní fanynkou a projíždějícím chlapíkem, jemuž knír dodává hitlerovské vzezření). Atmosféru Tady to musí být nelze postihnout jedním adjektivem, musíte ji zažít. Měnění perspektivy, vybroušený vizuální styl, vnitřní dynamika a nevnucující se humor – vše se Sorrentinem spolurežíruje Sean Penn. Jeho zombie walk určuje tempo filmu, který je pomalý a současně (díky kameře) neustále v pohybu. Zatímco pohyb vnitřní, v protagonistově mysli, si musíme z postupně doplňovaných informací domýšlet. Občasné ozvuky Cheyennových divokých rockerských let zase nacházejí komplice v náhlých kamerových nájezdech. Stejně jako film, i hrdina se vzpírá uzavření do jasně dané škatulky. Nikam nezapadá, sám pořádně neví, kým je. Jako v každém oidipovském dramatu může poznat sebe jedině skrze otce a otce v tomto případě pozná jedině pochopením holocaustu… a lze snad pochopit holocaust? Jeho nezařaditelný zjev ho vylučuje ze světa povrchního skenování skutečnosti a zároveň mu propůjčuje zvláštní privilegium neškodného neználka, s nímž je kdekdo ochoten zapříst dialog. Sám si však v průběhu cesty začíná uvědomovat, že hledět na svět zpoza masky dítěte je sice pohodlné, ale rovněž krajně nezodpovědné a vyvolávající pocit neúplnosti. Pocit, že „tady něco není v pořádku“. Není a zřejmě ani nikdy nebude, protože hledání ve skutečnosti nikdy nekončí, ale právě díky tomu jde o jeden z nejpodmanivěji podivných snímků posledních let. 90% Zajímavé komentáře: FlyBoy, Šakal, ZuzkaZ, mat.ilda, F.W.Colqhoun (10.01.2013)

Druhé zastavení s Seanem Pennem v jednom týdnu a opět jsem na vážkách mezi 4 a 5. Sean Penn tu je v poloze, která podle mě jde absolutně mimo jeho známý herecký rejstřík. Neboli, absolutně byste asi neřekli, že to může být Sean Penn. Nejen díky tomu, je This Must Be the Place velice neobyčejný film. Kompozice záběrů (která koresponduje s chováním hlavního hrdiny a díky tomu celý film můžeme prožívat právě tak jako ho asi žije Cheyenne) a vlastně celého filmu je dost odlišná od běžné produkce a myslím, že i rozdílná od ostatních nezávislých road movie. Road movie nejen o hledání sama sebe (jak už to v road movie bývá), ale i o holocaustu, rockové hudbě a ping pongu. 9/10 (26.05.2012)

Perfektní film stojící hlavně na skvělém výkonu Seana Penna, který zde ztvárnil postavu bývalého rockera Cheyenneho. O ději se nyní nechci a nebudu rozepisovat, ten je popsán celkem dobře v obsahu. Za sebe mohu jen říct, že mne Sean Penn nemohl překvapit víc. Jeho cit pro drama, vcítění se do postavy a úplné propadnutí do role je obdivuhodné. Film má díky němu neopakovatelnou atmosféru. Věta: "Všimnul sis, že dneska už nikdo nepracuje?! Všichni dělají něco uměleckého." a její trefnost mluví sama za sebe. Poslední minuty byl jen inteligentní tečkou za celým příběhem. (11.03.2012)

Ujeté abstraktní pojednání o bilancování rodinných vztahů, které jednoho dne dohoní každého - dokonce i zásadového rockera, který zamrznul v letech své největší slávy, oproštěn jen od smrtonosných zlozvyků své branže, nikoli však image. Mlčky, nebo s pisklavým smíchem naslouchá všem, kdo mají potřebu se svěřit a na oplátku utrousí upřímně a přemýšlivě něco málo ze svého pohledu na svět. Stereotyp všedních dní, narušený smrtí otce, vyvolá zpětný pohled na jejich vztah a náhlou potřebu dokončit celoživotní pátrání po jednom z mála žijících, kteří nesli spoluzodpovědnost za vytetovaná čísla na levých předloktích. Nezatížen zaslepenou pomstychtivostí a nenávistí kráčí vstříc vlastnímu zmoudření, aby na konci své cesty konečně dospěl a zapálil si svou první cigaretu... Neobvyklé zpracování tématu mělo za následek i moje neobvyklé posuzování - po prvotních rozpacích, kdy jsem tipovala Todda Haynese na režisérské židli, jsem si přestala klást zbytečné otázky a prostě se jen dívala - a nebylo to zlý. (24.04.2012)