Super 8

// Přes můj prvotní odpor jsem se na to stejně nakonec podíval no a překvapilo mě to. Nejenže mi je natáčení amatérského filmu velmi sympatické ale dětší herci a to především Elle Fanning jsou prostě skvělí. Narozdíl od všech ostatních se jim totiž dají věřit i nějaké emoce a vůbec, celé to vlastně táhnou oni. Což by mi ani tak nevadilo, kdyby se přitom zkrátka nemuseli chovat víc dospěleji než jejich rodiče a zbytek panikařícího městečka. Logika tedy trochu pokulhává, stejně tak jako zápletka s "Air Force" a přerostlou kobylkou. Méně rádoby vojáků, více mrtvých a silnější atmosféra no a film by hned byl rázem někde jinde. Naštěstí to zachraňuje Abramsova režie, která mě bavila už ve Star Treku ("lens flare" rulez) takže i přes vyloženě klasický a tudíž už dost ohraný konec, hodnotím Super 8 jako dobrý a zábavný film s obrovsky promrhaným potenciálem. (01.12.2011)

Ambiciózny projekt, ktorého prvý “dráždič” uzrel svetlo sveta rok pred premiérou, je recyklantom všetkých známych klišé príslušného žánru a obdobia. Abrams je brilantný technický režisér, ale jeho fantázia a spájanie súvislostí na adekvátne špičkový scenár nestačí. Potvrdzuje to ostatne i najväčšia slabina filmu – odfláknutý, hlúpučký záver. Super 8 nenudí, poteší osemdesiatkovou atmosférou, dobre zahranými, príjemnými detskými postavami, ale pojmy “napätie” či “prekvapenie” nepozná. Je to iba rádoby hororová, a ruku na srdce - zbytočná - varianta E.T.-ho, ktorú divák “pamätník” presedí bez väčšieho vzrušenia a súčasný teen divák, odchovaný Pánom prsteňov, Matrixom a Twilightmi, si v nej nenájde zhola nič. Pre vzdanie holdu veľkému tvorcovi, ktorý v ňom prebudil lásku k filmom, mu mal Abrams poďakovat dopisom, a nie nás zbytočne celý rok napínať čakaním na výnimočnú udalosť. (08.09.2011)

Možná je to tím, že v současnosti intenzivně promýšlím vlastní postoj vůči světu, míru odpovědnosti, kterou k němu mohu zaujmout, ale před Super 8 dám vždycky přednost jakémukoli blockbusteru, který je něčím víc než jen opojnou hříčkou, který dokáže být přemýšlivý, aktuální a přínosný (podobně jako Zrození Planety opic). Pokud je pro Super 8 nějaký záběr skutečně emblematický, je to detail tváře hlavního hrdiny v závěrečné scéně, kdy se kamera pomalu přibližuje k jeho dobrodružstvím umouněné tváři, z níž vystupuje vědoucí úsměv a fascinací rozšířené oči. (Oči, které hledí na resuscitovaný klukovský sen.) Je to právě ten moment, kdy se na jeho místě octne každý, koho Abramsův staromilský stroj času přemístil zpátky do dětských let - nebo alespoň do doby, kdy s nadšením sledoval klasické spielbergovské fláky. Na tom samozřejmě není nic špatného. Tedy alespoň do chvíle, než si uvědomíme, že je to zároveň okamžik, kdy se film usvědčí z hrdelního protimluvu, kdy s definitivní drzostí vystaví na odiv svou rozpornost. <> <> Sám J. J. Abrams tvrdí, že Super 8 je především o tom (floskule, fuj!), jak se vyrovnat se ztrátou. A to tak, že přestaneme lpět na minulosti, která nás k oné tragédii váže, která nám nedovoluje se posunout dál a vést plnohodnotný život v přítomnosti. Toliko ukazuje právě finále. Aniž bych chtěl snižovat potenciální terapeutickou hodnotu, kterou díky tomu Super 8 oplývá, aniž bych toužil být přehnaně cynický, musím poslednímu Abramsovu dílu diagnostikovat povrchnost a pokrytectví. Film samotný se totiž minulosti bohužel nijak vzdát netouží a lavíruje na ní od první do poslední minuty. Vlastně rezignuje na jakýkoli tvořivý vývoj. A to je také důvod, proč se nikdy nedokáže postavit na vlastní nohy, proč zůstává váhavě rozkročený mezi svojskostí a spoléháním se na zbožštěné vzory (pietní nápodobou). Super 8 v podstatě trpí velmi podobným neduhem jako zaslouženě vysmívaná Světová invaze, akorát s tím rozdílem, že střet různých mediálním forem (filmu a videohry) a jejich vzájemné pohlcování bylo nahrazeno střetem osobností, které spolu nemohou vést rovnocenný dialog, neboť promlouvají z rozdílných časových období. (zbytek zde) (10.08.2011)

S osmičkou své první filmařské hrátky pro budoucí generace konzervovali jak Abrams, tak Spielberg. Záleží na vás, zda oceníte, nebo odsoudíte, že Super 8 budí pochyby, který z nich film ve skutečnosti režíroval. Sci-fi zápletka není zcela bezvýznamná, v zásadě ale plní pouze funkci MacGuffinu (do vyprávění symbolicky přijíždí společně s vlakem), který slouží vývoji postav a vztahů mezi nimi. Vyhrocené situace akcelerují proces dospívání, jež probíhá v návaznosti na protagonistovy rodiče. Joe musí přijmout smrt jednoho z nich a autoritu druhého, který mezitím pochopí, že může část zodpovědnosti ponechat na synovi (a tedy i slevit ze své přehnané přísnosti). Podobně jako v raných Spielbergových filmech s teprve dozrávajícími, v zásadě obyčejnými postavami, které se teprve tváří tvář neobyčejnému dobrodružství mění v hrdiny. Super 8 k filmům jako Sugarlandský expres, Blízká setkání třetího druhu nebo E.T. – Mimozemšťan odkazuje také situováním děje do malého amerického města nebo zájmem o rodinu, jejíž soudružnost představuje klíčovou podmínku happy endu. Abrams dokázal sedmdesátkové rodinné drama bezbolestně skloubit s akcí pro 21. století, třebaže v režírování dialogů neprojevuje stejnou zručnost jako během dynamických akčních sekvencí, kdy vůbec nevadí, že před neznámým nebezpečím o překot prchá parta děcek. Více než jiné filmy Super 8 potěší ty, kdo mají rádi filmy. Ne nutně jen ty Spielbergovy. Na filmové předstírání vtipně upozorňuje zejména během dobrých čtyřicet minut trvajícího úvodu, kouzelné poctě všem filmařům-amatérům (je to jen falešná krev). Úsměvná nostalgie, včetně zlehčování určitých „zákonitostí“ v dřívějších filmech stejného typu („Odkdy je tenhle šéf?“), ale prostupuje většinu scén. Je to Joe, protagonista filmu, kdo má v mikro-štábu na povel speciální efekty a masky. Vydává realitu za atraktivnější, nabízí, co život sám nepřináší. Což, jak dobře víme, filmy dělají. Není ovšem od věci nechat si to čas od času připomenout těmi, kdo filmy dělají. 80% Zajímavé komentáře: POMO, Marigold, Lavran, novoten, rowdys, mcb, kestrel (10.09.2011)

Pocta Spielbergově tvorbě je ze Super 8 velmi patrná, ať už se jedná o využívání jeho motivů - realizace dětských snů, rodinné vyznění, určitá emocionální klišé, tak o přímé odkazy na E.T., Blízká setkání a diskutabilně i další filmy... Abrams na jednu stranu chápe, že film musí být svébytný a nemůže stát jen na odkazech, ovšem na stranu druhou se mu to nedaří dotáhnout do cíle. Zhruba první třetina je ještě zajímavá, velmi atmosferická a výborně připravuje půdu pro odkrytí sci-fi prvků, bohužel za ni následuje jen úmorné a velmi, velmi průměrné běhání sem a tam. Událost postihující městečko se stále ne a ne vybarvit a teprve až na samém konci, když vidíme na vlastní oči, oč kráčí, Abrams se s tím vypořádá tak neskutečně klišovytým, nezajímavým a nudným způsobem, že by si i samotný Spielberg ublinkl pod košili... 5/10 (31.08.2011)