Technotise - Edit a já

Nemám potřebu pátrat, odkud autoři čerpali inspiraci - ale k "Kōkaku kidōtai" (rok vzniku 1995) bych srbský počin za každou cenu nepřirovnávala. "Technotise - Edit a já" je svébytný příběh, který je patřičně hrdý na svou nezávislost a jehož víra ve vlastní schopnosti je neotřesitelná. Občas se nechá unést a v návalu nadšení z pocitu dospělosti a soběstačnosti se nedokáže vyvarovat impulzivních a maličko zbrklých kroků - ale přitom nezapomíná, co chce říct, drží se vlastní cesty a svérázných, docela originálních představ o budoucnosti plné protikladů. Jedinečné a velice těsné spojení dvou diametrálně odlišných bytostí si možná zasloužilo osudovější a temnější finále - ale na druhou stranu ani předložený závěr mi není proti mysli ... 4,5* (17.02.2012)

Kōkaku kidōtai (Ghost in the Shell) v srbském podání se nevydařil. Spíš to vypadá, jako by Erste bank poprosila komiksového malíře Aleksu Gajice, aby vytvořil film, kde bude vládnout jejich značka. Ale ani nenásilný product placement v budoucnosti nezachránil již ohraný příběh o životě a smrti. (07.01.2011)

Je příjemné, že kyberpunk je stále dostatečně životný na to, aby vznikaly příběhy těžící z jeho estetiky. Gajić pokračuje v budování filmového světa počínajícího Blade Runnerem a rozpracovaného hlavně v Kókaku kidótai. Vtipně mu ovšem obrušuje určité hrany prvky realistična. V Bělehradě budoucnosti proto cikáni sbírají kybernetický šrot do potahu taženého vychrtlou herkou a fabule se v zásadě drží při zemi, neboť popisuje každodenní peripetie partičky studentů. Teprve v polovičce děj poněkud zhoustne, když hlavní hrdinka Edit získá nezvyklého nájemníka. V závěru se však z filmu nestane prequel k hypoteticky možnému seriálu o superhrdince, který by divák vychovaný na animé a amerických filmech očekával, ale vše se vrátí do vyjetých kolejí běžných vztahů budoucnosti. Obecně je zajímavé, že východoevropské sci-fi (Noční hlídka budiž dalším příkladem) mnohem více ukazují život, skutečnou špínu a oprýskané zdi a nikoli jen ten stylizovaný punk. Snad je to to naše latentní dědictví socialistického realismu :) (24.12.2010)

Bylo by nefér, kdybych postavám vyčítala, že myslí téměř jen na sex, ale to filosofování v mezidobí si odpustit mohly. Nejhůře z nesexuálních témat dopadla nebesa. Vždycky, když na ně došlo, hranice kýče byla překročena daleko do odpadních sfér. (Zvláště poslední scéna byla tak "moc", že vygenerovala nechtíc hutnou dávku ironických strategií.) Usouvztažňování "univerzální rovnice", boha a podstaty vesmíru byla z mého, ve všech ohledech laického hlediska silná slova. Modelovým divákům určitého typu filmů se jistě nesluší servírovat složité myšlenkové konstrukce, ale než nechat postavy plkat banality, je lepší některé repliky vyškrtnout. Takhle se film plácá na pomezí vážnosti a zábavnosti, předstírá hloubku a ponaučení a výsledkem je málo soudržný rybopes. |___ Druhý zádrhel spočívá v tom, že se hrdinka zaplete náhodou do dvou zázračných, na sobě nezávislých událostí, které spolu posléze začnou souviset přímo fatálně. Film kvůli tomu smrdí násilnou konstruovaností. To se ale kupodivu nevztahuje na absurdní scénu, kdy dědeček hrdinky vzpomíná na své setkání se Slobodanem Miloševičem, která se ve filmu objeví (jakoby) omylem. Tato scéna plní především dvě funkce: a) je vtipná, b) dokresluje fikční svět. Na příběhu se nepodílí vůbec nijak a to je dobře. Tak jako jsou příběh a filosofické (vý)trusy největší slabinou díla, nejsilnější stránkou je jeho svět, který umožňuje příjemné kyberpunkové rochňání a poskytuje prostor mnoha vtípkům a nápadům. Tím víc mrzí, že vyprávěcí možnosti, které tento svět nabízel, byly takhle nepěkně promrhány. |___ Ale za to, že ukazuje „život, skutečnou špínu a oprýskané zdi a nikoli jen ten stylizovaný punk“, jak píše Artran, si Technotise zaslouží mírně nadhodnotit. (02.03.2011)

Srbská Motoko Kusanagi podliehajúca punkovej estetizácii v prvej polovici vizuálne nezaostávajúceho Klip-u rieši typické "problémy" študujúcej mládeže blízkej budúcnosti, aby si v tej druhej po dôkladnom prečítaní Asimovovho Dvestoročného muža dala rendez-vous s Neom a Blade Runnerom, a bola viac cyber v jednej veľkej reklame na Erste Bank. Dostatočne svojbytná, myšlienkovo i formálne nezaostávajúca zapadnutá perla východoeurópskeho animačného bloku z rúk Aleksa Gajica efektne využíva pokročilých žánrových trademarkov i uveriteľného zasadenia, ktoré si pochopiteľne svojou nadmieru realistickou antiutopickou víziou všedného života koketujúcou s prezieravým nadhľadom nevyslúži takú pozornosť, aká mu po práve patrí. Možno práve tým, že sa vyhýba romantickým klišé tradičného konceptu hrdinských mýtov, resp. superhrdinov. Viac u kolegu Artrana :-) 80% (18.09.2014)