Farba citov

Film roku je pre mňa nepochopiteľne odignorovaná Jane Eyrová, ale hneď po nej nasleduje tento film. Tak ľudsky napísaný a zrežírovaný kúsok som nevidela už večnosť. Príbeh - vkusne a precízne zaaranžovaný do Ameriky, sužovanej rasovou neznášanlivosťou - umocnený vynikajúcim hereckým ansáblom (Emma Stone, Viola Davis,...), ktorý korunuje dokonale odporná Bryce Dallas Howard. Už dlho som nenahliadla do tohto cukrového amerického života, lemovaného peknými domčekmi, skrývajúcich pokrytecké vzťahy a falošné priateľstvá. Úchvatná dobová atmosféra, skvelo napísané postavy, z ktorých vás každá istým spôsobom strhne, množstvo emocionálnych scén či prekrásna obrazová estetika. Už som prestávala veriť, že v dnešnej cynickej dobe, plnej odosobnených chladných scenárov, niekto nakrúti niečo tak odzbrojujúco krásne a ľudské. (12.01.2012)

Skvělý film, jehož projekci jsem léta odkládal skrze jeho delší stopáž, avšak když už jsem se k jeho zhlédnut odhodlal, nelitoval jsem a začal jsem chápat, proč jej moji oblíbení uživatelé již od roku 2011 tak vysoko hodnotí. Příběhy, které nastavují zrcadlo lidské intoleranci, rasismu a předsudkům, přičemž umí být i emotivní, aniž by tlačily na pilu a násilně si vynucovaly potoky slz, mají můj obdiv, pozornost a zájem. V případě Černobílého světa potěší celé jeho pojetí, hudba, herecké výkony jak Emmy Stone, tak Violy Davis, Octavie Spencer, ale rovněž Jessica Chastain a Bryce Dallas Howard ve svých rolích potěší. Závěrečná scéna, jež není prosta emocí, mě již jen utvrdila v plném počtu hvězdiček. (18.02.2015)

Český název je diagnóza. Přesně tak, černobílý svět, až do té míry, že pokud by člověk chtěl rýpat, mohl by psát cosi o politické korektnosti přecházející do invertovaného rasismu: bělošky jsou hloupé, povrchní, neschopné citového i praktického života. Černé služebnictvo připomíná jakési super-ego, moudré, laskavé, hloubavé, rodičovské, zastávající všechny funkce, jež sociálně "nadřazeným" schází. Zajímavé je i to, kdo ve filmu není "rasistou" - vedle hlavní hrdinky jsou to postavy buď enormně blbé (Celie) nebo nemocné (stará Holbrooková), nebo absentující (muži, zřejmě... někteří). Je jasné, že to není tvůrčí záměr, že Tate Taylor sledoval bohulibé cíle, ale jak nás učí historie - černobílé světy občas mimoděk podvracejí sebe samotné, až přílišnou snahou po jednoznačnosti (viz můj oblíbený socrealismus). Černobílé světy si vyžadují i značně konzervativní formu, usedlé charaktery a velmi omezenou schopnost reflektovat problémy. Tenhle film nereflektuje podstatu rasismu, ale spíš zjednodušenou snahu současné "bílé" civilizace kultivovaně pojmenovat staré křivdy. Není pochyb o tom, že kdyby byl tento fenomén zjednodušitelný na úroveň, na jaké ho zobrazuje Taylorův film, byl by dávno vyřešený. Ale beru Černobílý svět takový, jaký je - v jádru příjemná, kultivovaně natočená pohádka o souboji dobra se zlem, opentlená něčím z brevíře mouder našich babiček a artritickým sentimentem. Díky epizodě s hovnem, snaze o trochu drsnější momenty a docela příjemnému tempu hodnotím o hvězdičku víc než usmrkanou sentimentální Havaj Děti moje. V jádru jde ale o zcela totožné typy filmů. Sestrojené k sebe-vykupitelskému dojetí a otupělému zapomnění. Kulturní symptom. (22.01.2012)

Plné hodnocení nakonec o fous uteklo. The Help je film s velmi silným příběhem a s námětem, který hrál v historii Spojených států významnou a nepěknou roli, ale přesto si myslím, že se to dalo zpracovat ještě mnohem silněji a filmařsky nápaditěji, než jak nám předvedl Taylor. Ten snímek má přitom všechno, od brilantních herců počínaje přes Newmanovu harmonickou hudbu a skvělou výpravou konče, ale přesto je jaksi chudý a značnou část z těch 140 minut se jen tváří jako strhující lidské drama, než aby jím doopravdy byl. Připadalo mi trochu, jako kdyby režisér myslel při natáčení více na pány akademiky, než-li na obyčejné diváky, a jede podle pevně stanovených a v Hollywoodu velmi oblíbených osnov. Ale na druhou stranu mu to krásně funguje a v tandemu se všemi úžasnými herečkami je jeho snaha dojmout a zapůsobit vážným námětem téměř stoprocentně účinná, alespoň tedy já jsem se po pomalejším rozjezdu jeho vyprávění dokonale přizpůsobil a jak se všechny charaktery začaly krásně vybarvovat, byl jsem doma. Bohužel očekávané završení mě poněkud zklamalo a pod návalem klasického sentimentu a až moc naivního moralizování jsem jen nešťastně zasténal. I přes všechny chyby a slabší chvilky totiž bylo rozjeto na další nezapomenutelný snímek, který jen pohledem do tváře hlavní hrdinky dokáže rozbrečet i dřevorubce...Škoda. 4,5* (20.12.2012)

Tento politicky korektní film mě naprosto minul. Možná to bylo tim, že jsem u toho doma v obýváku přestrojoval komplet celý dveře od Peugeota 405ky, což je tak kurevská práce, že bych snad radši nějaký snobský krávě uklízel barák a vařil jídlo, takže jsem nějak ty služky ani nelitoval. Já teda beru, že bejt negr (pardon, afroameričan) v 60. letech na jihu USA asi nebyla žádná procházka růžovym sadem. Nicméně tohle byla akorát hloupá agitka o černobílym světě (tady se překladatel tentokrát nechtěně trefil) s totálně černobílejma postavama, kde černoška = hodná, sympatická, moudrá, prostě samý klady a proti tomu běloška = zlá, hysterická slepice a totální píča. Mimochodem v tom filmu byly v podstatě jenom ženský postavy, což působilo taky poněkud divně. Nějak jsem myslel, že v 60. letech všechno řídili muži a ženský jen poslušně přitakávaly, ale tady to vypadalo jak nějakej feministkoland. A tak člověk sleduje, jak ty hodný černošky musej posluhovat těm zlejm běloškám a jak je tim pošlapávána jejich důstojnost. A to v podstatě trvá celejch 140 minut, aniž by to dospělo do nějakýho rozuzlení. Hvězdu dávám akorát za to, že se celkem povedla ta stylizace 60. let. Jinak jsem moc nepochopil, proč někomu vadí, když černoška použije jeho hajzl, ale na druhou stranu mu nevadí, že se mu hrabe v jídle. (10.02.2013)