Le Havre

Pohádka o dobrotivém muži, kterak ve francouzském přístavu (nejsem schopna udělat ze slova Le Havre přídavné jméno) k africkému uprchlíkovi přišel. Stylizace do velkých francouzských detektivek (zejména první půlka filmu) mi tak úplně nesedla, ale následné hledání správného řešení bylo dobré. Vtipné, francouzsky brilantní a nakonec snad až příliš snové (koncert, konzilium v nemocnici). (17.05.2012)

A byli spolu šťastní. Žili dlouho, předlouho a když jednou zemřeli, zůstali opět šťastní, protože Aki Kaurismäki nenatočil film ze života, ale pohádku, a jako v pohádce to taky musí skončit. Ale ano, Aki natočil krááásný film, strašně příjemný a s takovou tou nasládlou lehce sentimentální náladou. Jenže právě ta krása a ze všeho čišící pozitivismus mi nesedí a po dlouhém přemýšlení musím jít s hodnocením na pouhé dvě hvězdičky. Kaurismäkovi jsem za jeho dřívější filmy dával spolehlivé 4* a od té doby určitě nezapomněl točit, spíš jsme si spolu přestali duchovně rozumět. Snad to souvisí s tím, jak moc se odklonil od reálného života a začal unikat do naivního vykonstruovaného světa. Snad točí i lépe než dřív, přinejmenším má, coby oblíbený harcovník festivalových programů, lepší přístup k financím a distribuční síti. Ale jak říkám, jeho myšlenkový svět je mi čím dál tím vzdálenější. Ve svém předchozím filmu mě konfrontoval snad s nejméně sympatickou hlavní postavou, proti které by byla i třítýdenní dovolená s Krysařem Willardem zaslouženou odměnou po boku sympatického žoviálního kamaráda. Můj oblíbený uživatel Marigold napsal o snímku Galimatyáš, že měl chuť se z něho poblít pro jeho nerealističnost a nasládlost. Galimatyáš, stejně jako Jeaunetův majstrštyk Amélie z Montmartru, je pochopitelně taky pohádka, ale pohádka stylová, ztřeštěná a naplněná takovou fůrou nápadů, které by jinému režisérovi vystačily na celoživotní produkci. Le Havre je naproti tomu pohádka plná banálních minimalistických dialogů a ve vší té posmutnělé sentimentální náladě tak nějak nudná. Marně přemýšlím, proč Kaurismäki využívá kvalitní divadelní herce, když při jeho známém "minimalismu" by mu totéž zahráli naturščici z ulice a taková Kati Outinen mi poprvé v životě byla protivná pouhou svou přítomností a tak nějak se ztrojující se bradou. Kaurismäki nám totiž stárne a dědkovatí a spolu s ním stárnou i jeho dvorní herci. Co naděláme, aspoň vidím obraz svojí budoucnosti... Celkový dojem za opravdu krásný a pozitivně laděný humanistický film: 40 %. (01.01.2012)

Normandský Le Havre jako kulisa ve stejnojmenném francouzsko-finském retro snímku s četnými rysy pohádkové světa, přinejmenším však pro tento žánr typickým koncem. ~ Osobitý finský režisér Kaurismäki umístil děj svého nejnovějšího snímku do prostředí šarmantní Francie, do přístavu, v němž rozehrává jednoduchou až triviální dějovou linku (tento fakt NENÍ minus) o třináctiletém černošském hochovi a starousedlíkovi Marcelu Marxovi. Tematicky je však tento poměrně specifický snímek bohatý (ilegální přistěhovalství, sociální tematika, těžká nemoc a zároveň věrná láska,…). Pravdou je, že zmíněná témata jsou (už i vzhledem k jejich šíři) značně zjednodušená, vyvěrají však v /možný spoiler/ symbolický happy end. ~ Snímek vyzdvihuje trvalé hodnoty, jakými jsou např. solidarita, humánnost, přátelství, pospolitost nebo láska, jež jsou postaveny NAD byrokracii a mašinerii státních aparátů. Le Havre je apelem na lhostejnost dnešní společnosti, zdůraznění nutnosti obětování se pro druhého a nesobeckého jednání. Malí lidé konají velké činy. ~ Mimořádný je vizuál. Jak jsem se již zmínil, styl filmu se navrací o několik desetiletí zpátky, přičemž mnohé prvky či předměty jsou ryze současné (policejní složky, euro apod.). Osobně mi tato časová neujasněnost trochu vadila, i když bychom se měli na tento snímek dívat globálněji a nadčasově. Kamera často snímá detaily. K onomu šarmu i melancholii přispívá stylová hudba. Herectví je úsporné, minimalistické. Lakonické dialogy. Jemný inteligentní humor. ~ Přestože mám zřejmě nejraději filmy natočené zcela realisticky, klidně na pomezí dokumentu, z tohoto pohodového dílka (ač zmíněná témata nejsou veselá) čiší obrovská filmovost. Pozitivně laděný / laskavý / gentlemanský / hrdý / srdečný film. Stejně jako jeho ústřední hrdina. ~ ~ Podívej Marceli, třešeň rozkvetla. (20.03.2012)

Takhle nějak to asi vypadá, když se režisér s talentem pro dramata a tragické konce pustí do komedie. Jak sám Kaurismaki říká „Divák by měl z kina odcházet šťastnější, než do něho přišel.“ Pro tentokrát divák dostal až nečekaně pozitivní zakončení, které funguje jako výborná parodie na happy end. No a když k tomu přidáme po celou dobu stavěnou atmosféru komorního dramatu, odlehčenou řadou nečekaných a vtipných scének, dostáváme zajímavý nevšední film, který jistě stojí za vidění. Shlédnuto v Městské knihovně. 75% (26.02.2012)

Aki Kaurismäki tentokrát trochu jinak. moje pocity po snímku byly takové rozporuplné. na straně jedné tu máme výbornou režii, skvěle zvládnutý střih a vedení herců a na straně druhé celkem klišé příběh a některé totální faily ve scénáři. Nechci je zde uvádět, abych zbytečně nespoiloval, ale konec byl pro mě až moc vyhrocený, kdy se pan režisér až příliš snažil vyždímat z diváka nějaké emoce. No nic. Pro mě celkem zklamání. (01.02.2012)