Le Havre

46th KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2011 - HORIZONS - Horizonty (Le Havre / LE HAVRE / Le Havre) - Asi to nejslabší co jsem kdy od Aki Kaurismäkiho viděl, ale i tak o třídu dále než mnoho "karlovarských" filmů. U tohoto filmu mi chyběla ta Kaurismäkiho pomalost, chyběli mi tu ty jeho užasné věty jednoduché, ty absurdní rozhovory. Těmi se mi připoměl až v poslední scénce a to byl i vrchol filmu. A druhý nedostatek byl jazyk. Francouzština k Francii patří, ale k němu nikoliv... - 7. 7. 2011 - kino Thermal - Velký sál - Karlovy Vary - 80% (16.07.2011)

Česká televize (kanál Art) vysílala tento film se zcela jasným záměrem: ukázat, jak přítomnost cizince zkvalitňuje mezilidské vztahy, jak společné úsilí při péči o cizince přesahuje ve vzájemnou péči o ně samé. Ovšem, jedná se tu pouze o jednoho cizince... Tenhle pohádkový příběh, ve kterém se (opět záměrně) zdaří všechno na co se sáhne, je natočen s velkým řemeslným fortelem, jak jsme u Kaurismäkiho zvyklí. Ale jak říká gudaulin **, všechno nám to nějak zestárlo (nejen odjakživa nehezká Kati Outinen, ale i Jean-Pierre Léaud, který byl odjakživa hezký) ... Pozn.: film mi navíc připomněl jeden verš ze Španělska 16. století (zdroj jsem na internetu nenašel, myslel jsem na Lope de Vegu). "Quien tiene moro tiene oro" (kdo má černocha, ten má zlato). Ovšem tehdejší situace byla z gruntu jiná. (24.09.2015)

V tomhle snímku mě unavilo Kaurismäkiho hledání perliček na dně a krásy na okraji společnosti, stejně jako nevěrohodný pohádkový děj, kdy si všichni pomáhají a mají se rádi - až na pár výjimek, které jsou ale nutné, aby si všichni ostatní dokázali, jak jsou hodní, laskaví a lidští. To je tak neupřímné! A co hůř: je to nudné. Dlouhé záběry na město, přístav a bizarní koncert mě leda otrávily a podvědomě jsem čekala nějakou ránu osudu, která by tu přeplácanou sladkost v rozbité cukřence z blešího trhu přeměnila v chilli koření nebo aspoň v ocet. Nestalo se a zůstala jen trpká pachuť, jako když se přejíte cukroví. /6. 6. 14./ (06.06.2014)

Multikulturní Kaurismäki. Kamerou, hudbou, atmosférou, je to pořád on. ale dějově to byl snad jeho nejnerealističtější film. A jelikož pochybuji, že by to všechno bylo míněno jako vtip, tak se bohužel zklamání nevyhnu. Už v úvodu mě zarazila ta scéna, kdy malý uprchlík uteče policii (i když před nimi pár vteřin stojí a tupě na ně zírá), protože byla podaná strašně směšně. A jak už jsem psal, že by to bylo míněno jako vtip, o tom pochybuji. Tentokrát mě ani tolik nechytla ta Kaurismäkiho typická atmosféra, ani nevím přesně proč, asi tou nízkou realističností nebo větším počtem herců? Nebo proto, že mi nesedlo téma? Ta finální myšlenka je sice hezká, ale filmů o hodných uprchlících, které chce zlý systém vyhostit, vzniklo v poslední době dost a Le Havre k tomuto tématu přistupuje strašně zjednodušeně, snad bych se až nebál použít slovo černobíle. Dobré postavy jsou prostě dobré, zlé jsou zlé, žádná není neutrální a i to je jeden z důvodů, proč tomu všemu chybí realističnost. A abych dával plný počet jenom proto, že ten film je jako pohlazení po duši - sorry, ale jisté chyby se odpustit nedají a když budu chtít pohlazení po duši, pustím si radši Až na konec světa, které mě kdysi nabilo strašně pozitivní náladou, nebo (pokud bych měl zůstat u Kaurismäkiho) Muže bez minulosti. Le Havre bohužel musím zatím označit jako nejslabší Kaurismäkiho film. 3* (26.06.2020)

Mix Kaurismäkiho typických prostředků - minimalistického herectví, vyšperkovaného dialogu, absurdity a melancholie. Hledání ideálů, řešení neřešitelného a k tomu (nad)romantický vztah s hudbou černobilých snímků třicátých let. Postavičky jako z panoptika, nechybí Kati Outinen, ani hudební číslo. Kaurismäki se vším, co k němu patří, a přitom nový a neokoukaný. Ten chlap mě prostě nikdy nepřestane bavit (a překvapovat). (07.07.2011)