Lonely Hearts Club
Obsahy(1)
Přehoupl se 1968 rok a svět se - alespoň pro nás - začal nesmírně měnit. Málokdo asi čekal, že ta změna bude tak velká a tak zlá. Černá tušení se naplňují pomalu a každý si to své musí odžít. I Lukáš Knapp, dvacetiletý zpěvák a vůdčí duch bigbítové kapely Klub osamělých srdcí. Mladý muž na vrcholu svého mladistvého sebevědomí, které nepochybuje o správnosti toho, jak myslí a cítí, které necítí potřebu kompromisu s dobou, který chce žít v pravdě a pohrdá lží, začíná klouzat po spirálě, která se nevyhýbá nikomu a ničemu. Dokonce ani hudbě, kterou hraje a kterou vzývá. Skutečně je to příběh z doby, která za moc nestála, a která naopak mnohé z tehdy mladých stála všechno. Byla to doba, která i buřiče a svobodné duchy, jakým je nepochybně bigbítový hudebník, dovedla až na hranu jejich skutečné vnitřní odvahy, ale i lidskosti. Příběh spisovatele a scenáristy Martina Bezoušky z ranných sedmdesátých let, kdy se čeští a slovenští lidé teprve učili, co to znamená normalizace, natočil v převážně mlhami pokrytých severních Čechách režišér Petr Nikolaev s herci, jako je Václav Postránecký, Simona Stašová, Oldřich Vlach, Roman Říčař a mnozí další. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (90)
V kontrastu s Jirkou Macháčkem ve směšné paruce mi přišlo jako dobrý nápad, že byla v hlavní roli neokoukaná tvář. Jenže ta role potřebovala herce. Jak v intimních scénách se Zuzanou Kajnarovou, tak v rodinných se Simonou Stašovou a Václavem Postráneckým vypadal Roman Říčař, že neví, co tam má dělat. Jen na pódiu vypadal jako na svém místě. Jinak prostě jen další televizní dobovka. Režisér ve stejných místech, z podobné doby, na totéž téma natočil už jeden výrazně povedenější film, tohle je přinejlepším průměr (50%). ()
Ani jsem to nečekal, ale tenhle návrat do komunisty okupovanýho Československa se mi celkem i zalíbil. Ač třeba Petr Nikolaev nepracoval zrovna s rozpočtem jako k Transformers, podařilo se mu kulisama, exteriérama, hudbou, dobovym oblečením i celkem "šik" parukama celkem dobře navodit atmosféru šedesátejch let, což je pro začátek dobrý. Kostra příběhu obsahuje asi všechno, co bych od retro filmu s takovým tématem čekal, takže překvapoval spíše jenom lehce a častokrát i dost vtipnejma cameo rolema (Macháček, Márdi - frontman Vypsaný fixy, Postránecký....). Dokoukal jsem to ale v klidu a nelituju, že jsem u toho tu hoďku a půl strávil. Jo a když jsem viděl ten zátah gestapáků na ten bigbítovej klub a jejich následkou neskutečnou šikanu komplet všech, byl jsem zas jednou skutečně rád, že jsem se narodil v prvním roce svobody. :) ()
Neuvěřitelná pitomina, která dělá z trochu zasvěcenějších diváků blbce, pokud se týká už používané hudební složky. Píseň 20 deka duše hráli Mišíkovi Etc... na konci 80. let, rozhodně ne na začátku 70. let, kdy se má děj filmu odehrávat. To byl ostatně Mišík zpěvákem Flamenga, tehdy nejvýznamněnější české rockové skupiny (vedle Modrého Effektu a Luboše Andršta), od níž paradoxně ve filmu neslyšíme ani notu. V obskurním klubu (ten mi opravdu přijde mimo realitu) zato slyšíme nahrávku Plastiků Magické noci z 1. jejich alba natočeného na Housce cirrka o dva až tři roky později, navíc kapely, která měla kolem roku 1971 a 1972 zcela jiný repertoár (nota bene se zvukem z let 90,, že?). Normalizace je tu pak zobrazována jako totální fraška. Pokud se tvůrci chtěli někde dozvědět fakta o tehdejším rockovém (ale i jazzovém a folkovém) životě, měli by si přečíst vzpomínky Mikoláše Chadimy nebo texty Martina Jirouse o PPU (Chadima ovšem líčí situaci skutečně barvitě s objektivitou hodnou historika). Snímek působí celkově neuvěřitelně naivně, a upřímně nevím, pro koho byl natočen. ()
Herec v hlavní roli hrůza největší, Mirek Dušín v paruce, žádná atmosféra, příšerně vyměklý a hudba stála za pendrek. Výběr "herců" jako představitelů bigbeaťáků ten nepochopim, hlavně třeba Písařík, Macháček nebo šašek z Vypsaný fixy. Přišlo mi to jako mutant mezi "a bude hůř"( bezvadnej film) a Proč bychom se netopili. ()
Byla to neskutečná hovadina, ale dal jsem tomu tři hvězdy kvůli sentimentální vzpomínce: "hrál" jsem v tom coby mánička křoví (když Kainarová před autobusem nadává fízlovi do gestapáků, tak "vyděšený" stojím za nimi). Točilo se to jedné říjnové noci roku 2009, dokonce tehdy i lehce spadl nějaký sníh, několik hodin jsem někde na okraji Prahy seděli v hospodě a čekali na scénu, kdy nás snbáci naháněli, přičemž někteří z nás u toho spali, a v komparzu byl i Jakub Zdeněk (Harry ze Zdivočelé země), jenž v té hospodě po nás somroval pivo. Od té doby o něm nemám valného mínění. ()
Reklama