Gravitácia

Alfonso Cuarón prezentuje vesmírné dobrodružství v tak komorní a beznadějné formě, v jaké jsme jej snad ještě neměli možnost vidět. Zatímco po většině podobně orientovaných snímků dostává divák chuť do zkoumání vesmíru, možná dokonce i na prožití takového dobrodružství, Gravitace nabízí pocity naprosto opačné. Zápas, překvapivě brilantní a herecky přesné, Sandry Bullock o přežití je podán přesvědčivě, a Cuarónovi se daří převést veškeré pocity marnosti a zoufalosti tohoto boje i na publikum, a to v poměrně silné formě. A ani zvlášt nevadí, že je tak činěno zejména díky kladení důrazu na ostré střídání naděje a beznaděje, kde každý kousek štěstí spouští řetězec smůly. Zejména v první třetině to má svou sílu, zvláště, nemáte-li tušení o tom, co se má odehrávat. Skvěle se tu pracuje s kontrastem, který vesmír nabízí, s jeho neprobádaností, velikostí, ale zároveň vizuální nádherou a fascinací z neznáma. Jenže tím vším dobrým stále prostupuje „mainstreamovost" se všemi svými neduhy. Ať je to trapná závěrečná berlička s navrátivším se Clooneym, burácivý hudební doprovod, rozhovor s Číňanem a jeho psy, schématičnost nebo objev mrtvol v kabině Exploreru. A to za klad pokládám i závěr, který ačkoli je ve své podstatě happy endem, nenabízí příliš velké divácké uspokojení. (03.10.2013)

2001: Vesmírná odysea, na kterou jsem si během projekce několikrát vzpomněl, konfrontovala člověka s velkým neznámým. V Gravitaci je člověk, jako v těch nejklasičtějších lidových vyprávěních (jimž ovšem zpravidla dominuje muž, nikoli žena), konfrontován zejména sám se sebou a svými (omezenými) možnostmi. Nejde o jediný znak klasičnosti filmu. Sázkou na jistotu je rovněž tříaktová vyprávěcí struktura (tři útočiště poskytnutá třemi vesmírnými stanicemi, z nichž každá reprezentuje jiné náboženství) s přesně dávkovanými příběhovými komplikacemi a vzorově využitými deadlines, které přispívají k dojmu, že se věci před našima očima dějí v reálném čase a nic tudíž není předem rozhodnuté a jisté. Jak dříve a detailně popsali jiní, strhující tudíž Gravitace není navzdory, ale díky uplatnění vzorců klasického hollywoodského vyprávění. Intenzitě prožitku hodně napomáhá omezení vyprávění na to, co vidí, slyší, ví a zažívá doktorka Stoneová, která se na dobu cca osmdesáti minut stává naším avatarem. Možná se během nejvypjatějších okamžiků ani tolik nebojíme o její život, ale o pohled, který bychom s ní mohli ztratit. Nebude-li doktorky, neuvidíme. K čemu dochází v globálním kontextu, není relevantní. Film nenarušuje naše emocionální napojení na ústřední figuru tím, že by řešil jiné konflikty, než její konflikt vnitřní. Špatné věci se prostě přihodily (dceřina smrt, náraz úlomků) a teď je na hrdince, aby se s nimi vypořádala. Protagonistčino znovuzrození (zahrnující fetální pozici i přestřihnutí pupeční šňůry) za svou sugestivnost každopádně vděčí nejen pevně semknutému scénáři a minucióznímu technickému provedení, ale také hereckému výkonu Sandry Bullock. Její „vytí“ na Měsíc v mé paměti přetrvává jako jeden z nejdojímavějších filmových momentů roku 2013 a očistný poslední záběr, kdy se samozřejmé s definitivní platností stává neobyčejným, pro mne byl také díky Bullockové nadfilmově (a nadsmyslově) silným prožitkem. Daný okamžik v mých očích a navzdory svému obsahu povýšil Gravitaci z technického zázraku a unikátního trenažéru krizových situací (nejen v kosmu) v setkání s něčím nadpozemským, slovy nepopsatelným a na obrazy nepřenositelným. Upustíme-li od patetických obratů, dalo by se to nazvat také Uměním. 95% Zajímavé komentáře: novoten, Eodeon, xxmartinxx, mcb, Sandiego, Triple H, Anderton, Tatizz (31.12.2013)

Člověk versus Příroda/Vesmír. To, na co J.C. Chandor ve svém snímku Vše je ztraceno nepotřebuje téměř ani jedno slovo a úplně si vystačí s pouhou silou obrazů, Alfonso Cuarón musí přece jen trochu víc popisovat slovy. A to se Gravitace paradoxně odehrává v otevřeném vesmíru, ne na pouhém otevřeném moři. Vizuálně asi krásnější než Chandorův film, prožitkem a sdělením ovšem neskonale vzdálenější. A to raději nemluvím o přírodních zákonech, ty v Cuarónově alternativním sci-fi místy asi neplatí... A z čeho v Hollywoodu vyrábějí ty nezničitelné skafandry, co přežijí i výbuch kosmické stanice? Tuhle technologii by rozhodně měli poskytnout NASA. PS: Fenomén západní emancipace nemilosrdně drtí všechny mužské hrdiny a nechává přežít jen silnou ženu. (08.01.2014)

všechny kritiky, které jsem dosud četl, se neustále táží po realismu filmu a jen některé a jen ve druhé či třetí řadě vnímají i jeho estetickou dimenzi. přijde mi přinejmenším pozoruhodné, že umělecký skvost formátu Cuarónovy Gravitace inspiruje své diváky pouze k hledání podobných, řekněme, zajímavostí a k diskuzím nad podružnými technickými aspekty. ne, že by snad otázka realismu právě u tohoto filmu byla sama o sobě triviální. zároveň je ale třeba mít na paměti, že nebývalý důraz na realismus (i při takto nadsazeném ději) je pouze prostředkem, který pomáhá navýšit "tíži" (v druhém smyslu slova původního názvu - závažnost) zdánlivě komorního, přitom významem přímo epického příběhu o duševních, intelektuálních i tělesných schopnostech člověka či přímo hranic jeho možností čelit nejzazší výzvě - nekonečnému vesmíru. ex astris scientia, říká odvěká moudrost a zjevné souvislosti mě nutí vnímat Gravitaci jako jakýsi epilog Kubrickovy 2OO1: Vesmírné odyseje, kde se nový, znovuzrozený člověk, dosud pouze svinutý fetus, po zkouškách těla i duše vrací na rodnou planetu zdánlivě oslaben a přeci posílen střetem s nekonečností tam venku, znovu jako by se učil chodit a novýma očima si prohlíží neznámou krajinu kolem sebe, přesto nachází síly se (znovu) vzpřímit a odchází poznávat nový svět... (08.12.2013)

Na nejbližší pocitový dojem útočí Cuarón dokonale, ale po odeznění prvního bezprostředního nebezpečí musí nevyhnutelně zpomalit a jen nárazově dramatizovat. A v tu chvíli mě poprvé trklo, jak dokonale sestrojenou vesmírnou atrakcí Gravity je. S přiměřeně očekávaným dějovým vývojem, s výtečnou hereckou dvojicí a s výbuchy, nárazy a nehodami jako zaslouženým vrcholem. V každém vygradovaném katastrofickém momentu jsem se cítil jako na té nejvyšší horské dráze v momentě, kdy se soustava skoro zastaví, aby se vzápětí vrhla střemhlav dolů. Což je sice ve své podstatě zlehka prvoplánové, ale nic to nemění na tom, jak je audiovizuální stránka úžasná a že když Alfonso předhazuje další úchvatnou chvíli, není to zbytečné opakování, ale spíš zasloužené chvástání. Survival space-trip mě tedy snad i vzhledem ke své očividnosti nedostal úplně na lopatky, ale díky formě a očividnému poselství o síle lidské vůle mu jeho úspěch musím přát. (18.10.2013)