Win Win

Absolutne nekomerčný film nosiaci rodinné a sociálne hodnoty. Paul Giamatti je kľúčovou postavou, trochu nudnou, za to s dobrým srdcom - je otcom rodiny, koučom, právnikom, opatrovníkom a tvorcom malých a veľkých víťazstiev. Pre niekoho jeho život môže byť nudou, iní sa možno budú vyžívať v obyčajnosti príbehu a postáv. Asi tak by sa dal najviac vystihnúť tento film - ako obyčajný a priemerný, rodinný. (03.01.2012)

Na mě filmy tohoto typu fungují. Vzpomínám na dobu strávenou na americkém venkově a stačí mi koukat na exteriéry =). Win Win není zas tak moc "indie" komedie, spíš je taková rodinná, trošku smutná, ale hřejivá a happyendová. O Americe takové, jaká je. Byťse sice opravdu jedná o komedii zároveň nevýraznou a nijak extra nápaditou, mě se prostě líbila. Navíc v ní všichni opět nenápadně, ale výborně hrají. Pro McCarthyho je dobrou vizitkou, že i jeho zatím nejslabší režisérský počin si zaslouží 4 *. (13.07.2011)

Indie produkce má mnohé do sebe, nemusí předvádět bombastickou výpravnost, neboť jí netřeba tolik hledět na komerční stránku věci, nemusí být za každou cenu cool a mohou v ní hrát i normálně vypadající herci s postavami a tvářemi, jaké znáte z vašeho sousedství. Navíc disponuje značnou měrou svobody a tak se může vyslovovat k aktuálním problémům a dotýkat se bolavých míst (americké) společnosti. Režisér Thomas McCarthy je specialista na malá komorní dramata a jeho třetí film není jiný, takový lidský, příjemně melancholický, často i humorný, ale přitom v podstatě bolavý. Ač se tu většina komentujících vyjadřuje ve smyslu, že jde vlastně o sportovní film, jsem jiného názoru, neboť Win Win je čisté sociální drama. Sport hraje jen okrajovou roli a možná slouží jen jako oslí můstek k uvědomění si, že i v životě je důležité bojovat a snažit se vyhrát. (Mimochodem, oficiální text distributora píše cosi o wrestlingu, což je buď projev lživé reklamy nebo prosté omezenosti, snad každý by měl poznat, že jde o zápas v řecko-římském stylu.) Pochválit lze vynikající a přesný casting, většina rolí je typově přesně obsazena, tahounem je samozřejmě Paul Giamatti, jehož charisma loosera je zjevně platné univerzálně a dá se říci, že si na něm postavil kariéru. Ono se dá celkově konstatovat, že filmy Thomase McCarthyho jsou obecně plné looserů, přičemž Win Win není výjimkou. Po Přednostovi a Nezvaném hostovi tedy McCarthy natáčí další skvělý pozvolna plynoucí film..a je to dobře...kam také v tomhle světě chvátat... (30.11.2011)

Příběh, který tančí bosky po střepech všeho, čím kdy byl ... a čím (nebo kým) kdy být CHTĚL - a ještě se při tom usmívá. Jistě, můžete o něm pochybovat ... velkou roli v něm hraje takřka neuvěřitelná souhra okolností - přesně taková, jaká se v reálném životě vyskytuje jen VELICE sporadicky. Na druhou stranu má v záloze odzbrojující přímočarost - a jakousi úspornou dramatickou zkratku, která si nepotrpí na velké teatrální výstupy, přesto na vás může udělat mimořádný dojem ... pokud jí dáte šanci. (29.08.2015)

Oukey... Možná dvě hvězdičky nejsou uplně objektivní, ale tohle je co? Další se společenskokritických filmů Thomase McCarthyho, který nám dá přednášku o tom, že všichni děláme chyby, že všichni si zasloužíme druhou šanci, že život není vždycky spravedlivý? Neříkám, že všechny postavy jsou zrovna ploché (ale některé vlastně docela jo), že tématem to není aktuální atd. Ale vlastně je to svým způsobem další z šablonek amerického nezávislého filmu. Na jednu stranu zde máme podvratné nápadité tvůrce s osobitým dotekem (Hal Hartley, Jim Jarmusch, Tom DiCillo, Vincent Gallo, Gus Van Sant, něco málo z tvorby Richarda Linklatera, s přivřenýma očima asi i Kevin Smith a pak možná mnoho dalších mladších méně známých tvůrců) a vedle toho jsou tu bytosti jako Thomas McCarthy, kteří se nás snaží dojímat malými lidskými příběhy s civilními postavy a v druhém plánu zaměstnají naše angažované mozky nějakou obecnou kritiku společnosti (sociální systém, imigrační systém, odvrácená tvář USA). Viděl jsem od McCarthyho dva filmy a bohatě mi to stačilo. Tyhle filmy nás obelhávají, snaží se nás zmást, přesvědčit nás o své umělecké hodnotě a o své závažnosti. To dělají skrze témata, která komentují a matou nás svojí narativní rozmělněností. Vyprávění samozřejmě je dost šablonovité a plné klišé, jenom to není tak nápadné. Hudba nás dojímá, kde nás má dojímat, lidi se cítí špatně na správných místech a film na nás otevřeně volá: "je ti z toho smutno! je ti z toho smutno!" Tohle jednoduché emocionální vydírání ve spojitosti se zdáním nějaké náročnosti budí samozřejmě dojem těžké artovosti a divák je šťastný, že jednou viděl trochu toho umění. V ideálním případě by se pak divák i film měli cítit důležitě. Ve skutečnosti tohle zdání nezávislou scénu požírá jako rakovina. Zdání, že není třeba víc. A tak vznikají takovéhle filmy, které ve skutečnosti nejsou nic jiným než Hollywoodem s laciným make-upem... A jejich umělecký a společenský přínos je stejný. Snad jenom tu je míň výbuchů, takže větší nuda... (20.08.2011)