Irónia osudu

Film vypráví příběh muže středního věku, který těsně před Novým rokem chodí pravidelně s přáteli do lázní v Moskvě, tentokrát se ale v lázních opije při připitích na své zásnuby a odletí místo svého přítele do Leningradu. Tam se nechá odvést do svého domnělého bydliště, avšak jak velké je jeho překvapení, když zjistí, že v jeho „bytě“ bydlí cizí žena… Ironie sudby je romantickou komedií plnou zmatků a (ne)dorozumění, které se odehrávají (víceméně) v průběhu jedné noci v jednom bytě, takže hlavní důraz je kladen na herecké výkony a proměnu vztahu postav během jejich krátké známosti. Naďa a Žena musí v průběhu noci urazit v poznání toho druhého dlouhou cestu, aby si nakonec padli do náručí. Dozvídáme se o nich různé intimní detaily, telefonáty a návštěvy podsouvají naraci kupředu nebo do ní přináší náhlé zvraty. Všeobecně výkon Brylské a především Mjagkova v hlavních rolích je dominantním kladem celého filmu. Škoda jen, že Timur Bekmambetov nedopřál dvojici ve svém spektakulárním pokračování naleznutí klidu v manželství. (23.01.2011)

Bohyne z Polska Barbara Brylska okamzite putuje do me TopTen, stejne jako tento cely film. Nadhera a pro romanticke duse naprosto dokonaly poklad... Cele tri hodiny jsem ziral jako blazen a kdyz to skoncilo tak jsem byl nerad...nemam co vic dodat. Atmosfera, kterou dokazi vyrobit jen "soudruzi v SSSR"...a kterym se timto klanim az k zemi...a i to je malo :-) (07.11.2009)

Skutečnost, že i v sovětizované části Evropy, ba dokonce uvnitř samotného impéria vznikala velká díla, není nic překvapivého. Víc než o jednotlivé díly se tu přitom jedná o výrazná jména vyzrálých a pro nezasvěcené až překvapivě tvořivých silných osobností. Komedie, která ve své druhé části prakticky zcela ztrácí své původní žánrové určení, vypráví filmově výrazným, nenapodobitelně osobitým filmovým jazykem příběh rodící se velké lásky. Tato nanejvýš pravděpodobná nepravděpodobnost se vztahuje k lidem, jimž přímo "bijí" jejich biologické hodiny. Víc než poutavý námět sám si přitom naši pozornost podmaňuje téměř mikroskopická autorská, scénáristická i režijní pozornost, se kterou je tento proces, v němž hodiny nahrazují týdny a měsíce, sledován. Vyzrálým uměním světové úrovně překvapuje nejen polská krasavice Barbara Brylska (účinkovala i v české kinematografii zpravidla ve filmech spíše problematické kvality), ale i pro nás prakticky neznámí ruští herci (Andrej Mjagkov jako Žeňa-Jevgenlj-Evžen, Ljubov Dobržanskaja jako Žeňova matka nebo Olga Naumenko v roli žeňovy moskevské snoubenky). Opomenout nelze ani zpěv tehdy mladé Ally Pugačovy (1949) i víc než šťastné užití veršů mladší i klasické ruské moderní poezie (Marinu Cvětájevu vyvažuje vedle jiných neméně zdatná a tvořivá Bella Achmadulina /1937/). A tak nevadí, že ve více než tři hodiny trvajícím filmu ani jednou nezazní slovo "sex", věrohodně působí přelety mezi oběma největšími ruskými městy, a ani to, že touha po štěstí, vůle porvat se o ně s dosud nepříznivým osudem, tuto skutečnost zejména divácky víc než vyváží. LÁZEŇ je nesporně hluboké dílo, nevšední zážitek, klasika, která bere, zdá se, dech i mladší české a slovenské divácké generaci. Toho, čím národní umělec SSSR (v soudobém Rusku se tyto tituly běžně používají a společensky ctí) Rjazanov oslovuje i naši současnost, je zkrátka víc než dost. (01.03.2012)

Není to typická romantická komedie, ty jsou vtipné a oddechové; tady člověk tři hodiny zírá jako přikovaný do zasněženého sovětského sídliště a pomalu se seznamuje se dvěma nenápadnými třicátníky. Film má vypracovanou kompozici plnou různých paralel: na minimalistickém a realistickém základě staví mírně výstřední příběh plný absurdních motivů, podobně jako se v šedých sídlištích a šedých životech dvou třicátníků objevují různé nečekané a absurdní situace. Některé scény se několikrát opakují - jedny v nezměněné podobě (Žeňa musí pořád vysvětlovat, jak se octnul v Leningradě) a jiné s novými verzemi získávají nový, skoro symbolický význam (schovávání Ipolytovy fotografie; Žeňovo vystupování v roli Ipolyta; nejprve lázeň Žeňova, potom Ipolytova). Hudba jemná, herecké výkony výborné, zvláště Andrej Mjagkov si mě okamžitě získal. Nejvíc mně utkvěla scéna, kdy se snaží vecpat do dveří zároveň s Ipolytem. Tu jsem si zapamatovala z prvního zhlédnutí filmu, což bylo až od druhé poloviny, zdálky a bez titulků v dálkovém autobuse. Tehdy mě fascinovala jeho mladická sveřepost, s níž se dral do dveří. Když jsem film zhlédla s titulky a zjistiila, že jde o 36letého chirurga, nemohla jsem než obdivovat bravuru, s jakou zahrál to, jak vlastními slovy "se teď cítí docela jinak, drzý a odvážný". (01.08.2011)

,,Zdá sa mi, že sme behom jednej noci prežili svoj celý život..." Nikdy, fakt nikdy by som nepovedal, že práve v ruskej zemi v minulosti vznikla takáto zábavná romantická komédia, pre silvestrovský večer úplne stvorená. Hoci na druhej strane verím, že aj v ostatným európskych krajinách rovnako ako v Československu mohlo vďaka skvelým hercom a autorom fungovať divadlo i televízna dramatická tvorba na vysokej úrovni aj v populárnych žánroch. Irónia osudu sa odohráva na malom úseku silvestrovskej noci a novoročného dňa, prevažne v jednom, nie príliš hotovom byte a nočnej zasneženej ulici, snáď až na dva momenty nerobí žiadne skoky v čase a necháva do detailov bežať celý príbeh do detailov za sebou. Trochu naivná zápletka s vopred očakávaným koncom prináša so sebou až neskutočné množstvo vtipných situácií, zauzlení a tri hodiny s Naďou (krásna Barbara Brylska), Žeňom, Ippolitom a ich príbuznými utečú ako voda. Dvaja sokovia v hre o ženu sa takmer skamarátia, keď uprostred silnej víchrice začnú tancovať a skákať, aby nezamrzli − to nemalo chybu! ;-)) Veľmi kvalitná zábava, plná irónie osudu postáv, avšak nový typ bývania v panelákov vo veľkomestách musel priniesť v 70. rokov ľuďom nielen s pridaním alkoholu mnoho zmätku, takže by som sa nečudoval, keby veľká časť filmu vychádzala z reálnych zážitkov. (90%) (Challenge Tour 2019: 52 rokov filmu za 52 týždňov) (01.01.2019)