Červená kapela

Mads Brügger je manipulativní maniak a nápad na uspořádání divadelního představení "zboudilých korejských bratrů" je šílený. Ale ani zdaleka ne tolik, jako pohled, který vrhá na režim drahého vůdce Kim Čong-ila. Jacob je spastik (trpí poškozením svalového systému, takže není schopen dobře nejen artikulovat). Paradoxně díky jeho postižení je jediný z týmu, který může volně reflektovat své názory ve spastické dánštině (které rozumí pouze jeho kolegové). Snaha korejců o využití herců k propagandě svého vůdce se obrací proti nim, aniž by si to uvědomili. (24.01.2012)

Vůbec to není komedie a ničím to nepřekvapí. Režisér trollí všechno kolem sebe a kope tím do dost snadného terče. Příště mi ukažte něco, co o Severní Koreji nevím. Borat odhaluje svět v jeho nahotě a je to srandovní, Mads jenom kolaboruje, na oko zpytuje svědomí a neodhaluje o Severních Korejcích nic navíc, oproti tomu, čím se hrdě prezentují sami. A zábava chybí. Velmi se divím, že si toho diváci Červené kapely nevšimli. (19.12.2014)

Postmoderní ironie ještě nepřišla do Severní Korei, ale Mads Brugger ano. Zatraceně chce ten týpek spáchat sebevraždu? To by si skoro divák myslel, když dělá humor v KLDR, předstírá být překupníkem diamantů v Ambasádorovi a vyšetřuje konspiraci Apartheidu v Cold Case Hammarskjöld. Skupina Red Chapel jede udělat dadaistický dánský humor v národním divadle našeho slavného vůdce Kim Jong Ila. Její součástí je kytarista Simon a autista Jacob. Právě vyhrocený vztah mezi Madsem a Jacobem je podle mě nejzajímavější. Mads ho dotlačí hrát představení pro režim, který handicapované masově vraždí, jen aby ukázal korejské zlo. Jacob si postupně začíná uvědomovat, co vlastně svým vystoupením podporuje a je naštvaný jak na režiséra Madse, tak na celý režim v KLDR. Na režim, který lidi bere jako pixely na obrazovce propagandy. To vše a více asi v nejvíce černohumorném dokumentu o návštěvě "té jediné" Korei. (18.05.2021)

Spíš zajímavé než zábavné. Sice jsem se nezasmál, ani nic nového nedozvěděl, ale jsem za ten bližší a bezprostřednější vhled rád. Dokument se každopádně docela dlouho jaksi plácá na místě a nic moc z toho. Problém tkví v tom, že cokoliv co si dánští komedianti pro severokorejce připraví, bude severokorejci zrevidováno a upraveno tak, aby to režimu vyhovovalo a komici se prostě musí (často v úplných blbostech) přizpůsobit, když jsou sami bezmocní uprostřed totality, jejímž hlavním znakem je (z definice) snaha státu zasahovat co možná nejvíce do života, chování i myšlení všech lidí pod pohrůžkou smrti/násilí. Z podstaty věci je to velmi křečovité, protože člověk může být usmrcen třeba jen za to, že si sedne na fotku "vůdce" (píšu v závorkách, protože žádný z Kimů není a nikdy nebyl vůdce, nýbrž to všechno byli/jsou paraziti na lidech mocensky znevýhodněných). Komedie sice je slabé místo všech diktatur, ale zde pro ni jaksi nebyl prostor - spíš to bylo a stále je bizarně smutné, protože severokorejci vám změní celé vystoupení, nedovolí vám se volně procházet, ani s nikým svévolně mluvit. Přesto ty Dány nechali, aby si vše natáčeli, čímž se diktát KLDR obnažil takřka do naha. Ačkoliv jsou komedianti ve svém působení značne limitovaní, tak právě toto mluví skoro za vše. Jako divák bych rád věděl mnohem více: Kupříkladu o jejich jejich severokorejské průvodkyni, paní Pak... (23.02.2023)

Snímka, odhaľujúca slabiny (silu?) režimu a silu (slabiny?) filmových vyjadrovacích prostriedkov. S humorom a napätím pracujú tvorcovia tak obratne, že intenzitu zážitku neviem prirovnať k žiadnemu z dosiaľ videných filmov a musím priznať, že až pri sledovaní Červenej kaplnky som úplne pochopil, ako môže na perách zamrznúť úsmev. Výborne zmontovaný materiál ohromnej sily. A že je pomerne jednostranný? Ako by mohol byť iný? (16.09.2010)