Deň zrady

Film nabízí zdařilou výpověď o bezcharakternosti a amorálnosti politických kampaní. Zde zaměřeno na primárky Demokratické strany v USA, ale šlo by jistě uplatnit na jakýkoli stát a stranu. Je dobře, že se snímek vyhýbá klasickému sortýrování hodný – zlý. Lidé pracující na kampani mají své stinné i světlé stránky. V celkové hysterii předvolebních bojů všichni zúčastnění ve volebním týmu, novinářka i samotný guvernér postupně odhalují, kam až jsou ochotni zajít. Nakonec to kupodivu není Clooney v roli prezidentského kandidáta Morrisse, ale Gosling jako jeden z vedoucích kampaně Steven, kdo má hlavní roli. Díky tomu se veškeré drama odehrává v zákulisí politických bojů, což je silné pozitivum, které žene film a staví ho výš. Oba herci podávají skvělý výkon, podpořený scénářem. Clooneyho úlisný guvernér v záři reflektorů a televizních kamer, neustále pálí do objektivů jeden frenetický proslov za druhým, což je vždy doprovázeno nekonečnými ovacemi publika běžných Američanů. Jak děsivě výmluvné divadlo pro diváka sledujícího zákulisí. Goslingův mladý průbojný lobbista, připraven jít přes mrtvoly, zdánlivě nejzkaženější ze všech zase překvapivé nachází alibi svého konání, díky nekonečné špíně všude kolem. Pečlivě budované drama nabízí možnost pochopit konání a motivace všech postav, čímž působí realistickým dojmem. To je u dnešních filmů docela vzácnost. 74% (09.02.2012)

Pracovat pro budoucího prezidenta, nebo pro přítele? Být poctivý a upřímný, nebo lstivý a zákeřný? Riskovat volební vítězství, nebo vyhrát za cenu toho, že nabídnete post ministra spravedlnosti osobě, kterou nemůžete vystát? Tyto a další otázky si v Ides of March kladou členové Morrisovy volební kampaně. Volební kampaně, kde se každý prohrešek trestá, sebemenší chyba se oplácí vyhazovem, neloajalita bodnutím do zad a na pokus o odstranění se odpovídá vydíráním. I přes vznešené politické cíle jde totiž každému primárně o sebe a svou kariéru a mají-li během pochodu do cíle být zničeny životy jiných, budiž. Zní to zajímavě? Nejsem si úplně jistá. Pokud totiž nejste nadšenec do zákulisní politiky a nebaví vás sledovat, co se děje před tím, než politik vystoupí na podium a pronese nějaký projev, pak na velké vyžití asi rovnou zapomeňte. I přes obrovský potenciál totiž Ides of March není ničím jiným než dalším rutinním, zapomenutelným příběhem o prohnilosti politiky, který mě za sto minut nedokázal ani rozesmát, ani dojmout, ani rozčílit, ani nadchnout. Prostě se jen skrz fiktivní postavičky snažil vyprávět o povaze současné politiky. Což je sice hezký krátkodobý cíl, v nějakém trvalém měřítku je to na mě ale přece jen trochu málo. (29.10.2011)

Přiznám se, jediný důvod proč se já dívám na film o politice, je jednoznačně Ryan Gosling v hlavní roli. Co jsem od toho čekala, byl film o politice, ve kterém se budu ztrácet, čehož se mi taky dostalo. Teprve až v půlce filmu jsem se začala orientovat ve jménech a kdo je kdo, což byl zásadní klíč k pochopení celého filmu. Ale abych pravdu řekla, čekala jsem nějákou větší zápletku, takže jsem byla docela překvapená jakým směrem se ten film rozvíjel. 3* (12.08.2012)

Nejen v lékařské praxi člověk občas něco přeřízne. A nedej stážistko, když řezací nástroj třímá charismatický politik. Člověk by se až divil, proč se z tak běžné věci dělá drama. Ale ve světě plakátů, hesel a hub plných frází o morálce to asi jinak nejde. Asi každý z těch, co si takové malé drama prožívá doma, potřebuje věřit, že ten pán z plakátu nějak přesahuje obyčejného voliče. Důležitější pak je vnější podoba než obsah. A na to, aby ta navenek všechno vypadalo jak má, se najímají všichni ti poradci, PR manažeři a spin doktoři, páni s žehličkami, co zajistí tajný potrat, uplacení spojence vládním místem a podobně. Dobrá podívaná, okořeněná charismatem herců, z nichž nejvíc se mi líbil Giamatti (skoro bych celej příběh nejradši viděl z jeho hlediska). (09.02.2012)

Podobně jako Kandidát nebo Barvy moci, ukazuje i Den zrady, co v televizních zprávách neuvidíme a o čem si v novinách málokdy přečteme. Dává nahlédnout do zákulisí, poznat muže a ženy, díky jejichž precizně vybalancovaným výrokům typu „nejsem nikdo, jsem kdokoliv“ působí jiní mužové a jiné ženy navenek tak přesvědčivě a důvěryhodně. Demystifikační proces přitom nekončí odstraněním dekorací a větším zájmem o přípravu než o ostré vystoupení (podobně jako Moneyball ukazuje namísto samotných zápasů jejich „programování“). Scénář napsaný podle divadelní hry Farragut North vykresluje politiku za užití rychlých slovních výměn jako nepříliš férové žonglování s cennými informacemi. Vzhledem ke stávající informační přesycenosti však nevítězí ten, kdo ví víc, ale ten, kdo s fakty dokáže lépe manipulovat a využívat je ve svůj prospěch. Důvěra, přátelství a jiné klíčové pojmy z hodnotových žebříčků ztrácejí na významu, neboť je zřejmé, že mnohem snáz něčí zájem získáte, pokud mu (byť jen v přeneseném významu) dáte nůž pod krk. Den zrady zohledňuje roli všelijakých poradců ještě více než dřívější volební dramata a z navenek mocných guvernérů a senátorů dělá pouhé mediální konstrukty, závislé a manipulovatelné. Film možná zachází ve spoléhání na sílu slov příliš daleko – je zrežírován vcelku neinvenčně a podceňuje moc obrazů, ale díky elitní herecké skvadře mne stejně nesmírně bavil. Herci jsou bez výjimky výborní a vyváženost jejich výkonů v souladu s fungováním politiky znemožňuje stanovit zřetelnou dělící čáru mezi padouchy a poctivci. Ocitáme se mimo dobro a zlo, ve světě, kde je vše relativní. Tahle nečitelnost a nejistota, komu věřit, vyvolá pocit beznaděje, čím podle mne film splnil svůj účel a George Clooney svou občanskou povinnost. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, StarsFan, ScarPoul, Fancipal, ZkuKol, Adm.Nelson (23.01.2012)