127 hodín

Scénář: Danny Boyle, Simon Beaufoy .. Těžké momenty ze života osamoceného dobrodruha. _ Danny Boyle prostě umí dynamiku, opět si drží svůj maximální standard vypiplané a osobité audiovizuální stránky od barevné skladby (sílu životodárného Slunce nevyjímaje), kamery, střihu až po hudební doprovod, která je především v úvodu nádherně využita. Avšak povaha příběhu nedovoluje držet si tuto laťku déle než do momentu osobní tragédie a tak se ve smrštěném tempu používají ve zbytku snímku trochu jiné postupy, byť svou formální stránku mají silnou neustále. Zde se děj zaměřuje výhradně na hlavní postavu a její zkratkovité niterní pocity, kterou James Franco velice uspokojivě zosobňuje a dále pak na obsah jejího batohu, který sice postrádá Švýcarský nůž či multivitamínový juice, ale životodárné komponenty naštěstí obsahuje... ___ Popravdě, mohlo to být mnohem uplakanější, rozplizlejší a méně uvěřitelné - naštěstí se "triumfální" látky chopil talentovaný a neméně odvážný tvůrce, který v jádru krátkou povídku přetavil ve stále dostatečně poutavý a stylisticky zajímavý, celovečerní snímek. ___ Zážitek, který vezme 'za' ruku. (11.01.2011)

Nová jednotka prchavosti: jeden boyle. Dannyho filmy sú obvykle nabité energiou a majú formálnu stránku na hranici dokonalosti. Sú to však filmy momentálneho zážitku - pôsobia intenzívne, ale žiadny pocit nezanechajú a veľmi rýchlo vyšumia. Vysvetlenie je jednoduché: sú prázdne. O 127 hodinách to platí ešte viac ako o Milionárovi a Sunshine. Jediná myšlienka, ktorú poskytuje, je: "Ku*va, to rezanie nervu muselo bolieť!" Nič iné to vo vás nezanechá. Myslím si, že Boyle sa medzi "veľkých oscarových umelcov" dostal iba nedopatrením a že by sa mal vrátiť k natáčaniu čistých žánroviek. Jeho najúprimnejší film je 28 dní potom, lebo sa na nič nehrá. Danny, natoč jeho pokračovanie. Alebo zober ten bondovský kšeft, pre to si sa narodil. P.S.: Buried je asi o 200% zaujímavejší a "hodnotnejší" film. (16.02.2011)

Jsem rád, že tento celosvětově známý příběh natočil Danny Boyle... jeho dynamická réžie a parádní cit pro hudbu jsou jednou z mála klíčových faktorů, proč jsem se po celou stopáž nezačal nudit. Boyle opět zvládá přenést psychické rozpoložení hlavního hrdiny na diváka a je radost sledovat výtečně hrajícího Jamesa Franca, který one-man show zvládá na jedničku. Tato podívaná mě bude dlouho ležet v hlavě… mé hodnocení 4,5 hvězdičky… Skutečná fotka Arona Ralstona: den třetí (08.01.2011)

7620 minut je k rozporuplnému přijímání obecenstvem svým naturelem doslova předurčeno, protože zkušený evropský šéfkuchař Boyle tentokrát vaří bez diskuze z vody. Sice v nádherné kuchyni, v těch nejmodernějších hrncích a na nablýskaném sporáku, ale pořád jen z obyčejné H2O, jejíž chuť už dopředu dobře znáte. Přelívá ji z menší nádoby do větší, uvádí do bodu varu, ochlazuje, cedí a míchá, mlha reminiscencí a halucinací se vznáší k digestoři, ale požadovaný chutný pokrm stále ne a ne přijít. Když už se člověku začne v hlavě cynicky přehrávat jistý song od Buty a chce varovat před cestou do muslimských zemí, kde absence některých částí těla může značit zlodějskou minulost, zjeví se závěrečný videoklip o touze nevzdat se, bojovat a žít a vy najednou zjistíte, že si Chef Danny k tomu vaření pustil z rádia nádhernou hudbu islandských Sigur Rós a posunul tím zase vše do trochu jiného rozměru. Jo, jo, naladit na rádiu ve správný čas tu správnou stanici, to on uměl vždycky na jedničku.. Když tak nad tím s odstupem času přemýšlím, nevím, zdali by někdo dokázal, i přes všechna ta negativa, natočit příběh Arona Ralstona líp, protože Nolan by tam chtěl mít lucidní sny o netopýrech, Fincher točí zásadně v noci a Kubrick je už na všechno moc mrtvý.. (21.07.2011)

James "rádoby Dean" Franco jako bezstarostný dobrodruh, smolně zavalený ve skalní proláklině úplně mimo člověčí přítomnost, tedy v situaci úplně na p*ču. Ono je to dějově tak jednoduché, že nezbývá než pochválit Boylea, co z toho dokázal natočit. Stále je to ale moc jednoduché na to, abych chápal nějaký větší povyk, potažmo všechny Oscarové nominace - ničím výborné mi to prostě nepřišlo. Snad kromě sympaticky drsného a zároveň dojemného závěru… (22.03.2011)