127 hodín

Všechny nápady, které chyběly v Buried se spoustou voňavé technické omáčky, výbornou gilliamovsko-fincherovsko-bayovskou kamerou a překvapivě i skvělým soundtrackem. Francovi jsem věřil tak napůl, ale Boyle si u mě po "krásném a divácky uhlazeném" Milionáři z chatrče napravil reputaci. Od Letu č, 93 nejsilnější kolektivní kinozážitek. A i ten konec sedí! Přesto ne čisté 4 - hrozně mi vadilo, že jedna věta obsáhne veškerou premisu včetně konce (tady má Buried body k dobru) a nejde se zbavit pocitu, že to klidně může být o hodinu kratší a nic se nestane, protože půlku filmu člověk neprožije, ale jenom se jí pročeká. Efektní přetechnizovaný úvod i nečekané rendez-vous s dvojicí dívek v tomhle směru ční úplně nejvíc. 70% (06.01.2011)

Touha po dobrodružství, touha po samotě, touha žít. Danny Boyle převádí relativně banální příběh do vysoce osobní roviny, kde žádná halucinace není samoúčelná a žádný flashback prázdný. S pomocí dech beroucího Jamese Franca a ani na minutu neodpočívajícího vizuálu je ze 127-mi hodin velkolepá duševní očista a zároveň ten nejintimnější příběh. Zkrátka těžký úkol, který vyšel na jedničku a dodal mi i přes nenápadné varování touhu někam bezhlavě vyrazit a ze samotného filmu dělá možná největší překvapení sezóny. (11.01.2011)

Nádherná ukázka toho, že vařit se dá i z vody. Jen do ní musíte naházet halucinace, flashbacky, rozmluvy se sebou samým a trochu videoklipového koření (tři záběry vedle sebe, POV sekvence, oživlé fotky), které ovšem otupuje jakékoliv napětí (film je příliš načančaný, než abyste se o Franca opravdu báli). Kvůli mediální masáži všichni víme, jak ten film skončí, ale Boyle i Franco se rvou do poslední minuty, aby k přefiknutí pointy došlo až v poslední čtvrthodince. Těch sedmdesát minut předtím se rozhodně nenudíte. Ale občas máte pocit, že se o Aronovi dozvídáte až moc. Spolu s Útěkem do divočiny každopádně hezký příspěvek do dnes spíše anorektického žánru survival filmů. (13.01.2011)

Příjemná jednohubka, velmi moderně a nápaditě natočena, Boyle excelentně diriguje kameru i střih, bere si na paškál atraktivní látku, vypráví se zanícením, intenzitou a v neposlední řadě se umí postarat i o svěží hudební doprovod. Pochybnosti však zůstávají na množství obsahu, uvidíme pár nejasných flashbacků, nějaké úpění, smutek i zlost a dále už moc není co... 127 hodin (mimochodem podle mě nepříliš šťastný název pro film, který je mnohem více založen na pocitech, než na rekonstrukci faktické události) tak ve všech tech panenských záběrech vyzní zkratkovitě, možná i málo depresivně. Emoce utrpení sice vynahrazuje dost brutální vyvrcholení, ale v celkovém náhledu film trooošičku sklouzává k povrchní jednohubce. 7/10 (07.01.2011)

Přiznejme si, že i když je skutečná událost, na níž film staví, osobní tragédií člověka, který ji prožil, jako filmový námět je přece jen banální. 127 hodin je dobrý film v tom smyslu, že nepostrádá nic z toho, co skutečný Aron v té skalní průrvě prožíval a s čím se potýkal, nic z toho, o čem jsem předpokládal, že uvidím. Ale to je taková nepřekvapivá kvalita, kterou (rouhačsky?) považuju za naprostou samozřejmost. Kreace Jamese Franca je uvěřitelná a na to, jakého floutka hraje, i překvapivě sympatická. Ale víte co? Film skončil a já jsem si na něj v následujících dnech ani nevzpomněl. Takže myslím, že je to klasický případ malého hitu jedné sezony a pokud se mu nepoštěstí získat nějakou pofidérní cenu, do roka nebo dvou se nad ním zavře voda. 60% (23.01.2011)