Smyčka

Další hodnotná lekce z dějin naší země o tom, jak si Gotwaldova KSČ s laskavou pomocí Sovětského svazu důkladně vytvářela alibi pro svoje převzetí moci. Zajímavý příběh, který kazí jen příliš dlouhá stopáž a vymyšlená jména pro reálné historické postavy. Pointa v závěru v rozhovoru s Hanzlíkem je těžce depresivní a člověk se pořád diví, který idiot nechal po revoluci komouše v parlamentu. (16.03.2010)

Politické drama, ve kterém se Pavel Kohout opírá o vlastní zkušenosti. Ondřej Kavan ztvárnil postavu idealisty "rudého Máchy" velice přesvědčivě. Zajímavé byly výslechy odehrávající se před biblickým výjevem. Autoři vhodně využily archivní záběry. Chvílemi příběh připomínal film Swingtime. Hudba Emila Viklického místy už dost dramatický příběh ještě zesilovala. Líbilo se mi zakomponování divadelního prostředí v kontextu sehraného výslechu. Zajímavá byla lyričtější pasáž v rakouské hospodě (zpomalení záběru, detail na postavy). Celkově výborně prokreslené charaktery postav. "Čestička prácičce". (10.01.2010)

Pimprlové divadlo na téma zhoubná komunistická moc a její praktiky. V knižní podobě se Smyčka opírala o velmi solidní potenciál Pavla Kohouta (byť i tam to bylo s velkými výhradami, hlavně k psychologii postav), v podobě televizní vysloveně úpí pod tíhou Polesného snaživé, avšak křečovité režie. Další problém vytváří porovnání mladé herecké generace se starou gardou. Není nijak lichotivé. Kavan a Válková působí oproti úsporným a přesvědčivým hereckým kozákům jako dvojice pitvorných gumáků. Bohužel se tak opakuje vada knihy, kde milostná zápletka slouží vysloveně jako rekvizita. Co se informací týče: je to vysloveně názorný úvod do raného stalinismu – nijak objevný, ani autentický. Takže, i přes opravdu výborné herecké výkony Hanzlíka, Preisse a dalších, jen další lopotný výkop do kamenitých dějin. (10.01.2010)

Zaujímavý TV film z temného obdobia našich spoločných československých dejín, o ktorom by som privítal viac filmov. Podobný film asi dva týždne pred televíznou premiérou Smyčky ponúkla STV film Smrť ministra, ktorý rozprával o posledných dňoch pred smrťou bývalého komunistu a ministra zahraničných vecí Československa V. Clementisa s J.Kronerom v hlavnej úlohe. Pri všetkej úcte k profesionalite českých filmárov, tento slovenský TV film, obsadený aj českými herecami, ma zaujal viac. Smyčka 60%. (31.01.2010)

Pro mě docela velké zklamání. Kohoutovu předlohu jsem nečetl a tak nemohu procentuálně rozložit nezdar mezi autora, režiséra a herce. Tak či tak, herecké výkony byly opravdu otřesné. Jistě zato může v zásadě nulové vykreslení psychologie jednotlivých postav (pana Kohouta s panem režisérem by snad omlouval fakt, že nám chtěli tím nevykreslením psychologie postav tu dobu přiblížit :-))))))))) Je mi ale líto, ale Ondřej Kavan a Martina Válková nepředvedly prostě nic. To si můžou hrát v těch svých seriálech, ale sem takové neherectví nepatří. Dělalo se mi z toho chvílemi blbě. U Viktora Preisse také docela zklamání. Hrál takovou značně nedůvěryhodnou karikaturu politika, který sice ví, ale přitom neví, co má s tím dělat. Hraní estébáku už ale bylo opravdu za hranou. Trochu to už připomínalo politickou agitku - "tohle to jsou ti zlí, ukažme si na ně prstem, podívejme se na tu špínu národa." U celého filmu byla zjevná křečovitost a nevěrohodnost. Pro mě to byla docela laciná obžaloba počátku komunistického režimu v Československu. Takový typizovaný příběh se schematickými postavami, které ovšem ve výsledku mají vypovídající hodnotu leda tak o autorovi předlohy. Podobnost rudého Máchy s Pavlem Kohoutem byla tak okatá, že jsem si musel říkat: Opravdu má pan Kohout zapotřebí, takhle trapně se před světem obhajovat? Musím říct zcela otevřeně, že se ve mně začala vařit krev, když jsem slyšel Hanzlíka říkat, že je vlastně jedno, že rudý Mácha se při procesu nepostavil za spravedlnost, protože by tím vlastně nic nezměnil. To je ten nejpádnější důvod, proč by se něco takového nemělo pouštět do škol. Pan Kohout nám tím říká, že bylo vlastně úplně jedno, zda se někdo podřídil nebo nepodřídil režimu, protože sám stejně nemohl nic ovlivnit. Zřejmě svědomí a určitá osobní hrdost je něco, co pana Kohouta celý život jaksi míjelo. Pan Kohout totiž zapomíná na jednu základní věc: komunismus sám o sobě žádné zlo neprodukoval, to zlo z něj udělali až lidé. A zlo lze vytvořit v zásadě z čehokoli. Když vyrostou mladí lidé s podobným mravním kreditem jako pan Kohout, bude zcela nepodstatné, že budou antikomunisté. Budou totiž ke zlu stejně náchylní jako pan Kohout. Jen ke zlu v jiném obalu. (23.01.2010)