Zámek v Čechách

Skvělé herecké koncerty Jiřinky Jiráskové, Karla Heřmánka i ostatních, poutavý děj noblesni výchovy starých časů, drama tehdejší doby mě velice zaujalo a hodnotím plným počtem hvězdiček a není to jen z nezměrné úcty k Dámě našeho hereckého Českého nebe, která dnešního dne ukončila svou životní pouť ..... (07.01.2013)

S odstupem času docházím k závěru, že tenhle skvost předběhl svoji dobu. Dneska by to byl průměrný televizní film, tehdy to byl nedoceněný špíl reagující na téma tehdy teprve zvolna otvírané. Výborný scénář Jiřího Hubače. Skvělý projev Jiřiny Jiráskové, kterou samotnou poznamenal bývalý režim omezenou účastí ve filmu v 70. a 80. letech (byť mnohdy nebylo o co stát). Jirásková zde poprvé v roli skutečné dámy, aristokratky, které její morální profil dovoluje s nadhledem a nenuceností shazovat socialistický póvl, v němž musí žít, a pokřivené charaktery, s nimiž musí jednat. (19.02.2011)

Jiráskové hraběnka je pro mě jednoduše nepřesvědčivá. Nejen jako postava s níž bych se měl či naopak neměl ztotožnit, ale dokonce i čistě herecky mi naprosto nic nepřinesla. Na rozdíl řekněme od Rudolfa Hrušínského měla Jirásková vždy prakticky jedinou hereckou polohu "hudrující semetriky", případně "zdánlivě hudrující semetriky, ovšem s citlivým srdcem". To je ovšem výraz na hony vzdálený noblesní a kultivované aristokratce. Její herecký výkon například v Kachyňových Sestřičkách nebo ve Fany je podobný jejímu výkonu zde i v desítkách dalších filmů. Dokonale zaměnitelný... Film sám jinak samozřejmě není špatný, Hollý byl slušný režisér a jeho filmy, a to i ty televizní, jsou vždy řemeslně velmi slušně zvládnuty. Celý příběh je ovšem poněkud nepravděpodobný. Vyvážené je to samozřejmě tím, že minimálně v době vzniku filmu šlo rozhodně o určitý manifest či jednoznačný komentář k naší nedávné minulosti. On ostatně každý historický film je daleko spíše komentářem než rekonstrukcí historických fakt... Celkový dojem: 75% (07.01.2013)

„Poslední léta moc kouřím. To je všechno, co mi ten socializmus přinesl...“ Ve dvou zásadních filmech své poslední tvůrčí dekády (tím prvním je Tichá bolest 1990) obrací režisér Martin Hollý pozornost směrem k vyrovnávání se s komunistickým režimem 50. let. I zde se plně projevuje Hollého mistrovství v působivém předvedení lidských osudů na pozadí konkrétní společenské situace. Po opakované spolupráci s Tiborem Vichtou a Jiřím Křižanem našel Hollý tentokrát stejně výborného autora námětu a scénáře v Jiřím Hubačovi, o jehož mistrovství v psaní dialogů lze napsat totéž, co o Hollém v souvislosti s režií. Vznikla opravdová perla českého filmu 90. let ve znamení komorního lidského příběhu, jenž si možno za doprovodu stejně tak vynikajících hereckých výkonů užít bez hluchých míst. I během nostalgicky dojemných chvil (viz. flashbacky do mladých let hraběnky během hry na piáno na oslavě) dokáže Hollý udržet sentiment v míře natolik, aby nesklouzl do přílišné patetičnosti. Snad každá scéna zde různým způsobem odkrývá konkrétní postoje lidí na pozadí doby či dokonce samostatný drobný příběh epizodních postav (např. bývalý hoteliér v podání Leoše Suchařípy, kostelník nebo bývalý přítel hraběnky dnes jako předseda výboru). Zdánlivě oddechové a nevyzpytatelnou povahou hlavní postavy i lehce úsměvné drama mě i napodruhé emocionálně vyčerpalo daleko víc, než jsem předpokládal... a Jiřina Jirásková? Byť to může znít jako klišé, ona svou roli nehraje, ona zde tou hraběnkou s „modrou krví“, pevnou náturou a obrovským smyslem pro poctivost i ironií přímo JE! Bez diskuze jedna z Jiráskové životních rolí, jakou si tato paní herečka po dlouhých letech zákazů během normalizace rozhodně zasloužila. 95% (25.10.2020)

Já jsem ten film asi nepochopila - kritika zlé socialistické doby, která se mstila lidem a hlavně chudince hraběnce. Mne ale politické filmy neoslovují a opravdu na mě nedýchla atmosféra a sympatie hlavní hrdinky, ať byly zahrané mistrní sebelíp. Z mého pohledu šlo o přehlídku pitomců skákajících kolem oprsklé senilní báby. (16.01.2014)