Nevítaní

Myslím si, že z těchto záběrů, které se střádali roky se dal udělat hezčí dokument. Nicméně: i tento je dost dobrý. Opět se nemohu odprostit od dojmu, že většina lidí co točí dokumenty o lidech s handikepem se snaží donutit lidi k soucitu. Proč? O velkých lidských příbězích se točí dobrá dramata. Dokumenty se opravdu točí o válkách, zvířatech nebo postiženích. Proč dokumentovat lidské osudy s cílem vyvolat soucit? Bolest, kdo dnes nezažívá bolest - tito lidé ji zažili více než kdo kdy pozná a chtějí žít a tvrdě se o to perou. Nezaslouží si být litováni, snad by měli jít vzorem. Myslím si, že by si zasloužili lepší žánr než jen dokumenty... (11.10.2010)

Časosběrný film, který získal Cenu Pavla Kouteckého je sondou do života pěti tělesně postižených lidí, kteří své mládí prožili v Jedličkově ústavu, aby se pak každý svou cestou pokusil osamostatnit a uplatnit se v normálním životě. Tito lidé byli odmítnuti jak svými rodiči hned po porodu, tak i společností - výrustali za komunismu, v ústavu izolujícím je od okolního světa. Přesto všichni zvládli svůj "návrat" do normálního života, mají rodiny i naprosto zdravé děti. Tomáš Šrdklant namixoval s velkou dávkou empatie (avšak bez jakéhokoli patosu) dokonalou mozaiku pěti osudů, výpovědi těchto "nevítaných" dětí se mísí s jejich dospělými já a každý má tak možnost sledovat společně s režisérem jejich cestu životem, jejich pokusy poznat své rodiče, jejich vztahy i nevztahy, jejich pocity. Jaké je to být uvězněný v takovém těle? Nevítaní ví. "Ptala jsem se, proč mám jednu nožičku zakrslou a zkroucenou, ale nikdo mi na to neodpověděl." (11.02.2010)

Kdo je vítaný a kdo je nevítaným hostem na Zemi? Tenhle dokument je zajisté užitečný a zařazuji si ho do svého filmového archívu "Film a Sociologie". Asi každý ví, že sociologii byl jeden čas přikládán velký význam, a to v době, kdy se - nejen v komunismu - ale především v U.S.A. dělaly rozsáhlé výzkumy o lidské společnosti, a lidském já. Nevím o tom, že by se ještě někdy opakovaly, snad ze soukromých peněz, pokud by to nějakého soukromníka extra zajímalo, ale jen sotva by to změnilo zásadnější náhledy na člověka a lidský život. Výsledky nebyly a nejsou příliš optimistické, za to jde o reálný odraz nauky o člověku a společnosti.***Ideologie socialismu pracovala s mnohem prostějším modelem, než který poskytuje svět kapitalismu. Co je ale jisté, tak že každý společenský model má své plusy a mínusy, takže by bylo příliš zjednodušující házet na minulý režim jen špínu. Obzvláště když to často dělají ty osoby, které na sobě stále nesou především socialistické myšlení a to bez ohledu na věk! Že se změní doba, to neznamená, že se v tom okamžiku změní i lidé, kteří ostatně o to v minulé době ani nestáli. V té době jsem vyrůstal, takže vím, jaká byla a především jací byli ti lidé, co tehdy studovali, jak přemýšlei a jejichž světy se odráží na jejich dětech, které se narodili často právě začátkem devadesátých let, tedy relativně už v "nové době".*** Nepochybně je zajímavé, že režisér dokumentu si našel po dobu dvaceti let chvilku času a natáčel s těmihle lidmi o jejich osudech, a předkládá je i nám, lidem (a tedy i divákům), které to zajímá. (30. 9. 2.010; 13.03). (30.09.2010)

Časosběrný dokument o pěti postižených dětech z libereckého Jedličkova ústavu a o tom, že i přes jejich handicap dokážou mnohem víc než kdokoliv z nás zdravých .. předně vypořádat se s okolím a uvědomit si, že na jejich "nenormálnosti" nic nenormálního není, prostě jim sem tam chybí ruka či noha, ale jinak jsou z masa a kostí jako my. S léty zvládají být skvělými rodiči, sexují, nádherně malují, štvou je stejné věci jako nás .. a to přesto, že vyrůstaly v odloučení od zdravých vrstevníků i rodičů. Na jednu stranu jim není co závidět, ovšem já, figurka červy prolezlá, ale Geppettem se všemi údy řádně vyřezaná (fajn, už jsem doopravdickej kluk), nemám tolik ctižádosti a odhodlání jako zvládl kdokoliv z nich. Mít klobouk tak smekám .. a fandím. (26.04.2014)

Působivý dokument, který vás během dvou hodin vtáhne do životních osudů pěti lidských osobností, jejich dětství a dospívání a především do jejich nesnadného oproštění od nelehkého začátku v Jedličkově ústavu a postupného začleňování se do společnosti a slastí běžných lidských strastí navzdory jejich handicapu. Materiál sám o sobě silný dost, vhodným seskládáním vzletů a pádů jednotlivých osudů i mezi sebou vznikla pětihvězdičková záležitost, naskýtající zevrubný, „zlidšťující“ náhled do osudů, životních postojů a názorů tělesně postižených a stejné pohlcení jako poslední tři zářezy od Heleny Třeštíkové. (23. Finále Plzeň - 19.4.10) (29.04.2010)