Decká sú v pohode

Všemi herci luxusně zahraný, fajnou hudbou podbarvený, v tak akorát velkém měřítku natočený, ale zatraceně prapodivně rozpolcený moderní rodinný snímek. Na jednu stranu děsně alternativní, na druhou stranu uvnitř té alternativy stereotypní a reálný jako americká reklama na ženušku v domácnosti z padesátých let - tahle děcka jsou totiž až moc v pohodě. Vztahové a výchovné promluvy znějí jako kdyby je mluvčí přímo četl z příručky "Psychologie v komunikaci" od RNDr. Vobtáhla, a výsledkem není nic jiného než naprosto zabitá ladnost hereckých projevů, které jsou (mimo "vtipné" historky ze sexuálního života lesbického rodičovského páru) bez nejmenších problémů uvěřitelné. A za to by se mělo střílet, protože do Mii alias Nic bych se zfleku zamiloval...a potají přitom myslel na Julianne/Jules, která a) nestárne, ale zraje a krásní, a b) dokazuje, že by byla k sežrání, i kdyby si oblékla pytel od brambor;) Ale to jsem se dostal pryč od toho hlavního, a tím je pro mě nepochopitelné přelévání vnějšího obrazu tohoto snímku. Na jednu stranu chce ukázat, jak skutečná může být takováto ještě před krátkým časem nemyslitelná rodina, na druhou stranu ji ukazuje jako papírem šustící konstrukt možný jenom v idylickém "můžeš nám říct úplně cokoliv, miláčku, nebudeme se zlobit" světě obývaném výhradně otevřenými lidičkami plnými porozumění. Na jednu stranu prezentuje stabilní a láskyplné výchovné prostředí domácnosti dvou milujících (se) žen, a na druhou stranu z jedné udělá bisexuálku, které se to s chlapem zatraceně líbí....aby z ní nakonec byla tragická kajícná mučednice, které je všechno odpuštěno (jo, spoiler, a ne poslední). Hlava se mi vzpírá to pochopit - tohle je příšerně "aktuální" "bio" film, a všem nám to přijde krásné, ale Annette - navenek tvrdá, ale v jádru hodná a spravedlivá - nás s tím najednou všechny posílá do míst, kde slunce nesvítí, a všichni ji chápeme a přijde nám to OK. Takže buď je to mistrovská ukázka manipulace s divákem, anebo ode zdi ke zdi se plácající film určený k podpoření všech a nikoho, a zároveň s potenciálem v určitém momentu naštvat všechny anebo možná taky nikoho, protože i když jsem cítil opravdu velkou nespravedlnost vůči Marku Ruffalovi (který z toho všeho vyjde jako jediný morálně pokleslý lůzr a celkově to s ním nekončí vůbec vesele), lehce svírající pohoda závěrečné scény mě dokonale umlčela. Nevím čím to bylo, ale naprosto přesně se mi vybavil den kdysi před lety, kdy jsem si poprvé vybaloval věci v prázdném pokoji (shodou náhod taky plném slunce, byť s výhledem ne do parku, ale na koleje - vlakové) a došlo mi, že se všechno změnilo... a že to tak má být, a že to pravděpodobně bude v pohodě, a že mám telefon, a že jsem sakra dospělej chlap, tak na co mi bude, a že... no prostě osobní záležitost:) Takže jak to shrnout - dost podstatnou část filmu jsem měl pocit, že mě někdo tahá za nohu (ne-li, že si ze mě tropí řiť), ale měl jsem toho tolik, čeho jsem si mohl užívat, že mi to bylo vcelku jedno. I tak jsem ale zaregistroval pár nedotažených věcí - například by mě fakt zajímalo, co se stalo s tím Mexikánem, a jak se se svým chováním k němu Jules vnitřně srovnala - tahle dějová epizoda je BTW jeden z nejkřiklavějších důkazů, jak idylický se film snaží být, a jak zoufale to maskuje, aby nebyl na první pohled zavržitelný. Jak plyne z ohlasů kritiky, evidentně se mu to daří, a já se nějak přes všechny svoje výtky nedovedu přimět, abych ho shodil na sedmdesátkové tři hvězdy, a musím (alespoň teď) dát 80%. (26.02.2011) (menej) (viac)