Zdrojový kód

Mám ráda Duncana Jonese. Mám ráda jeho schopnost natáčet nenápadné, chytré a přístupné filmy. Obdivuju, že umí vytvořit dvě v podstatě úplně stejné věci a dokázat, aby zdánlivě neměly nic společného. A baví mě jeho morální zanícenost, s níž je schopen dojít k nekompromisnímu dogmatickému závěru, že kdyby blaho společnosti mělo vykoupit mírné, nedobrovolné utrpení jen jednoho konkrétního otroka, stává se z oné společnosti fašistická diktatura. Ale je mi líto, za to, co provedl Zdrojovému kódu v jeho posledních minutách, by Jones zasloužil umlátit lopatou. A nepleťte se: nezuřím proto, že mi trvalo hodinu, než jsem dokázala zavřít šokem vypáčenou hubu nebo než jsem pochopila, co jsem to vlastně viděla. Mám dva lepší důvody: 1) konec zcela neguje způsob, jakým Jones doposavad pracoval s potlačením divákovy nedůvěry. Zdrojový kód perfektně balancoval na hranici mezi přílišným zjednodušením a detailním logickým propracováním do důsledků, a působil tedy dojmem nekomplikovaného, ale stále ještě chytrého narativu, který umožňuje zběžné prozkoumávání nového světa, aniž by omračoval svojí nereálností. Naproti tomu závěr nechává (mimo jiné i kvůli jednomu dost nešťastnému střihu) tak široký prostor pro interpretaci, k níž poskytuje tak málo vodítek, že přehledně budovanou strukturu v podstatě boří. Navíc jde o zbytečný přílepek, protože 2) Zdrojový kód už jeden konec má. Je jím pro mě snad nejkrásnější vyobrazení smrti vůbec: žádná prázdnota, žádný nový život, jen okamžik, který si sami zařídíme. Obraz absolutního štěstí. To, co následuje, je učebnicovým příkladem, jak nejlépe vzít Monu Lisu a vytřít si s ní prdel. Zatímco kapitán Stevens ví, kdy přestat, Jones nemá nejmenší tušení. Bravo, Duncane, i po třech filmech zůstáváš stále jen slibným tvůrcem. Nechť ti to vydrží až do smrti. (13.08.2011)

Skoro jsem se zdráhal uvěřit tomu, že se tenhle námět podařilo Jonesovi natáhnout na hodinu a půl a přitom udržet napětí. Zdrojový kód je v podstatě velmi vydařená dvojepizoda Krajních mezí. Jen mi tam na konci chybělo moudro z úst Radovana Lukavského :-). V hodnocení lze v podstatě souhlasit s Tosimem a postesknout si stejně jako Cival. Rozhodně je ale potřeba vyzdvihnout hudbu Chrise Bacona, která se vrací ke stylu starých bardů typu Goldsmith nebo Silvestri a vyčnívá z marasmu současné upadající filmové hudby. A Jake Gyllenhaal u mě stále stoupá a stává se z něj můj velmi oblíbený herec. 70% (15.08.2011)

Obsahuje spoilery. Paradoxy cestování časem se obvykle řeší dvěma principy. Jeden, který vidíme zde, je postaven na nekonečném množství realit, kdy se každá změna projeví v jiné realitě (jak to vysvětluje Eso Rimmer v epizodě Jiná dimenze, jinde třeba ve filmu The Butterfly Effect). Druhej přístup je tzv. Novikovův princip sebezachování, kterej je zobrazenej třeba ve filmu Dvanáct opic. Tenhle druhý přístup mi přijde logičtější, i když v možnost cestování časem pořád nevěřím (viz jakýsi Einstein a nepřekročitelnost rychlosti světla). Nicméně na obou přístupech mohou být postavené zajímavé nápady. Ale bohužel, Duncen Jones, po filmu Moon režisér s pověstí obnovitele SF žánru, v tomhle filmu podle mě nevytěžil námět tak, jak by se dalo, navíc film obsahuje několik poněkud pochybných věcí. Film jako takový je natočen výborně, Gylenhaal, Monaghan i Farmiga jsou sympatičtí, je to svižné a zábavné. Ale. Když pominu tu angažovanou zápletku s terorismem, klíčí mi v hlavě otázka, jak k tomu přijde ten chudák učitel? Nějaký Stevens mu v jedné z realit vleze do hlavy a přebere mu život i holku. BTW jak v téhle realitě vlastně funguje dál i po těch osmi minutách. Kdyby to skončilo tak, že se zase ve svém těle probere Fentress, zdálo by se mi to jako lepší zakončení a asi bych sáhl po čtvrté hvězdě. Škoda. (24.04.2011)

Na železnici dějou se věci... Nesmírné množství nesmyslů (scénář popírá pravidla, který si sám fikční svět nastavil!), nelogičností, předvídatelných momentů, klišé a průměrných triků. K inteligentní a promyšlené scifi to má daleko asi jako laoská skalní krysa ke kandidatuře na předsedu Valného shromáždění OSN :p. [Kino] (19.04.2011)

Zdrojový kód je zajímavý, svižně natočený thriller využívající všech možností cestování časem a také hereckého potencionálu Gyllenhaala. Problém je ale v základní myšlence zdrojového kódu a v jejích pravidlech. Divák ji postupně příjme a pak se nestačí divit, jak ji tvůrci ke konci ignorují a závěrem přímo vyvrátí. Tím si na sebe film upletl nesmyslný bič a já ho proto, narozdíl od Osudového doteku či Svěrací kazajky, ve kterých to fungovalo až do konce, hodnotím pouze 4*. Navíc jen slabšími, protože rozhodnutí postavy Very Farmigy jsem jen těžko zkousával, stejně tak natahování závěrečných 8 minut, které byly mnohem delší (hořká vzpomínka na podobnou nepřístojnost jako u filmu Lola beží o život) a v neposlední řadě (roz)řešení vztahu otce a syna (i když je mi jasné, že mnoho tupých amerických rodin u toho ronilo potoky slz :-) ). (11.11.2011)