Melancholia

Co napsat… Larsův předešlý film mě naprosto minul, ale tohle mě pohltilo. Místy mi až přišlo, jako by Lars neměl kameru, ale štětec a maloval nám různé obrazy, které byly podkresleny skvělou hudbou. A já je se zatajeným dechem sledoval, co všechno "namaluje”… Jinak jsem rád, že konečně Kirsten pořádně předvedla své… (herecké) přednosti a opravdu bych jí přál, aby z toho vytěžila alespoň nominaci na zlatého plešounka. Je mi jasné, že to se asi nestane, ale i tak bych jí to přál. Nezaostávali ani ostatní herci (Sutherland, Gainsbourg) ale Kirsten tahle role opravdu sedla. Myslím, že tohle jsem určitě neviděl naposledy. 100 %. (05.10.2011)

Přiznávám, že nerežírovat tento film Lars von Trier, mé hodnocení by bylo nižší. Jenže je to právě Lars von Trier, díky kterému jsem se já a určitě i řada dalších diváků, obzvlášť pobízela k vyhledávání skrytých významů, tvorbě nedoslovných souvislostí, vnímání obrazové kompozice atd. Byť si nemyslím, že Melancholie je puzzle, které musí být za každou cenu složeno (oproti tomu např. v Antikristu divák musí alespoň něco málo vyluštit, aby si jej dokázal užít), tak po aktivním zhlédnutím dvou hodin tohoto filmu nemohu být nespokojen. Postavy mají v sobě vepsáno cosi zvláštního, tvorba "obrazů" von Triera je od samoého počátku zajímavá, atmosféra velice unikátní a směrem k závěru překvapivě hutná a tíživá, zejména konečných pár minut je doslova destruktivních. Samozřejmě i tak bych ocenil květnatější děj, von Trierovi nemohu upřít, že i s malým množstvím prostředků dokáže sdělit mnoho, ale nic to nemění na tom, že určitá místa byla poměrně dost "vláčná". 7/10 (07.10.2011)

Opus, který nelze popsat slovy ani zobrazit na obrazovém plátně. Melancholia je něco jako hypnotický obraz, který se před námi pohybuje - na začátku pohybu všechno dává smysl a i když víme jaký bude výsledek v polovině se obraz roztříští na malé kousky, které se snažíme dát opět dohromady - nesmírný rozsah. Během celého projektu se v nás otevírá spoustu hlubokých emocí a temných melancholií, které po skončení nejdou zavřít. Ve výsledku bude Melancholie divácky rozdělena jako Kubrickova ODYSSEA - myšlenková meditace během celého projektu. Temný most, 19. jamka, temná postava Justine, nebo audiovizuální orgasmus. Nejlepší scénou pro mě zůstává noc před půlnocí a závěrečný *******. (12.11.2013)

Lars von Trier po komedii, muzikálu a hororu ničí další žánr a já mu to žeru i s navijákem. Nejlepší film první poloviny roku 2011 a ryze pocitová záležitost. O konci dobrých věcí (ne nutně světa), o zbytečných nadějích, o vztazích. Při sledování zaujal především vývoj dvou hlavních postav. Přestože lze film určitě brát jen jako báseň o konci světa, pár momentů (jamka číslo 19; mostek, který nejde lehce přejet; vesmírná tělesa se chovají, jako kdyby neznala základoškolskou fyziku) otevírá i pole nejrůznějších interpretací. Lars von Trier je holt jednička na mém seznamu oblíbených nacistů. To bychom měli koment a teď krátké spoilerové interpretační zamyšlení: V první části filmu je zmíněno, že Johnovo golfové hřiště má 18 jamek. V druhé části snímku vidíme postavy (Claire se synem) u jamky číslo 19. Z toho plyne, že minimálně jedna z částí filmu není reálná, anebo má reálné základy, ale stala se jinak, než máme možnost vidět. Klíč je v tom, že v první části je v rozhovoru dán důraz na to, že hřiště má 18 jamek. To je totiž nesmysl. Osmnáctijamkové hřiště je standard, proč by tedy postavy na počet jamek výslovně upozorňovaly? Upozorňovaly by na to tehdy, kdy by Johnovo hřiště mělo nestandardní počet jamek. Máme tedy důvod domnívat se, že první část filmu se stala jinak, než vidíme - vidíme ji upravenou z pohledu Justine (po níž se kapitola jmenuje), která si tváří v tvář zániku světa transformuje apokalypsu do pouhé nepodařené svatby ve světě, kde je planeta Melancholia pouze tečkou na obloze, která připomíná, že ať se děje cokoli, vždy může být hůř (ať už je ta svatba vzpomínkou, či fikcí). Svět první části filmu je chtěným světem bez té poslední devatenácté jamky / bez konečného a neřešitelného problému. Takže přestože jsem z Melancholie měl přímo po sledování docela nepříjemný pocit, s krátkým odstupem si z ní vezmu cynickou, ale ve své podstatě pozitivní výzvu: Nestresujte se pozemskými starostmi, až začne dělat problémy kosmos, bude hůř. A ono je v podstatě jedno, jak to Lars myslel. Kdo bude chtít, ten si v tom filmu pro sebe něco najde, kdo ne, ten jej lehce odstřelí. To je na postmoderně to krásné. PS: Docela dost Vizigótů průběžně odcházelo ze sálu, hohoho. (28.05.2011)

70%. Hypnotická atmosféra, magický vizuál a... absolutní zahleděnost do sebe. Možná by bylo účelnější, kdyby Trier změnil antidepresiva, než točil film o konci zlého světa, v němž žádná z postav není zjevně ani z poloviny tak vykutálená jako strůjce filmu. Cynismus a provokativnost odestoupily a zůstala už jen óda na vlastní pocity. (25.05.2011)