Neznámy Shakespeare

Hlavní téma Anonymousu není Shakespeare, ale spíš odvěký vztah politiky a umění, který film velmi zajímavě a hlavně důsledně vykresluje. Vlastně je možné si nakreslit úsečku, na jejíž jeden kraj umístíme umění a na kraj druhý politiku, a všechny klíčové postavy z filmu na ni umístit a úsečku jimi rovnoměrně zaplnit: k ryzímu umění patří herec vydávající se za Shakespeara, který postaví divadlo Globe, shání rekvizity, vede herce a sám je hercem celou duší od hlavy až k patě. Jinak je ale šupáckým, pologramotným opilcem, který o politiku nejeví zájem a zajímají ho jen peníze. Dál od něj spadá přece jen satiričtější dramatik Ben Jonson, který ovšem také myslí hlavně na umění a tvrdí, že jeho hry s politikou nemají nic společného, jsou to jen prosté komedie. Někde mezi umění a politiku se řadí ti, kteří se snaží to druhé zničit, jak je zjevné ze dvou hlavních postav filmu, Roberta Cecila nesnášejícího divadlo a Edwarda de Vere rebelujícího proti vládě. Blíže politice má dramatik Christopher Marlowe, známý prospěchář a udavač, který i v reálu vykonával občasné služby pro vládu jako špion. A do ryzí politiky náleží třeba stuartovec Jakub I. nebo královna Alžběta I. Vidíme jasné a pravidelné pokrytí celé úsečky. Podle stejného klíče lze do takových pěti skupin rozdělit i většinu filmových tvůrců: první točí ryzí lartpourlart, čistě umění pro umění, experimentují třeba s médiem. Druzí se rekrutují z filmových kritiků a netočí umění pro umění, jako spíš umění o umění, k čemuž mají coby o umění píšící kritici logické předpoklady, dali by se sem zařadit třeba francouzští tvůrci kolem časopisu Cahiers du Cinéma inspirující se americkou tvorbou. Třetí skupina vystupuje angažovaně a burcuje, ať už z politických pozic proti umění jako Robert Cecil nebo z uměleckých pozic proti politice jako jeho sok Edward. Tuhle pozici podle všeho hájí i Emmerich, který tu vlastně básní o tom, jak je každé umění politické a pero mocnější než meč. Jenže ono je možné být ještě razantnější a jít mnohem dále, jak je zřejmé že čtvrté skupiny, která to s politikou táhne a slouží jí, což dokládají dva asi nejznámější příklady z dějin kinematografie, Riefenstahlová propagující nacismus a přesvědčený marxista Ejzenštejn. Vrchol pak představuje pátá skupina tvůrců, kteří jsou ryze a stoprocentně političtí, podobně jako je první skupina ryze umělecká (stejně se k sobě má druhá a čtvrtá skupina, jedna koketuje s uměním, druhá s politikou). Patří sem Václav Havel, jehož nejdůležitějším dramatickým dílem a divácky nejvděčnější absurdní fraškou bylo proslulé „humanitární bombardování“ Srbska. A patří sem i Usáma bin Ládin, známý fanoušek americké kultury, který své plány z 9/11 ukradl z amerických blockbusterů, jimiž jako by se ve svých apokalyptických intrikách přímo inspiroval. Jen těžko lze popřít, že se tehdy Usáma bin Ládin ukázal jako mimořádný a velmi talentovaný hollywoodský scénárista. Je-li tedy Emmerich přesvědčen o tom, jak dává ve filmu najevo dvěmi takřka identickými výroky, že „pero je mocnější než meč“ a že „každé umění je politické, jinak by to byla jenom dekorace“ (v čemž lze vidět i určitý komplex Emmericha, který chce své odlehčené filmy rehabilitovat jako výpověď), je třeba mu vzkázat, že umění může být dokonce více než politické - může být samotnou politikou, s níž se identifikuje, jak zdárně prokázal Václav Havel a Usáma bin Ládin. (11.03.2012) (menej) (viac)