Polytechnika

Občas jsem měl dojem, že pod povrchem tohoto filmu, který je na první pohled lesklý a krásný, se skrývá něco příliš jednoduchého a nepromyšleného. Kamera působí nádherně, ale zavání určitou snahou prvoplánový dojem efektu, což posiluje i ten černobílý obraz, který zde nemá jiného smyslu než křičet: "Podívejte se na mě! Jsem art!".. Ty metafory, závěr a rozřešení ve mě vyvolaly dojem, že film zneužívá silného tématu, ale sám o sobě není příliš inteligentní... A rozhodně slabší (přestože srovnání není na místě - oba filmy se zřejmě snažily o něco jiného) než Gus Van Santův Elephant. Na druhou stranu, mé hodnocení je třeba brát s rezervou, nepopírám, že se na film velmi příjemně dívá,,, (09.04.2010)

Chorý jedinec se rozhodne skončit se životem. Ještě před tím ale chce vzít s sebou co nejvíce obětí - mladých žen, které jsou mu trnem v oku. Budoucí inženýrky, feministky, ty, co berou mužům jejich svět. S nimi je rozhodnut skoncovat. Kratší film o zabíjení nasnímala černobílá kamera, která však poetiku dvou barev a jejich odstínů příliš nezvládla. Natočit černobílý film je mnohonásobně těžší než barevný. Chyběla mi precizní práce s kontrastem a světlem a stínem. Na druhou stranu nechybí symboly - zasněžené stromy a sochy, tříštící se kusy ledu, snímání vzhůru nohama, pohled do zpětného zrcátka nebo Picassova Guernica. Líbil se mi výběr hudby - Siouxsie and the Banshees (Love in a Void), Sisters of Mercy (Marian), Men withous hats (Safety Dance) a Tainted Love (bohužel ne od Soft Cell, nýbrž Marka Arnella). Jen mi nejde na rozum, proč skladby přelomu 70. - 80.let, když film se má odehrávat v roce 1989 (tak dobře, jsou to oblíbené songy pana režiséra, jak jinak...). Jako celek neutěšené a bezvýchodné. (21.11.2016)

Prosinec 1989. Masakr, který otřásl Montrealem. Bez zvuku policejních sirén, houkaček sanitních vozů. Jenom pečlivá rekonstrukce, která je brána z několika úhlů, či pohledů. Pohledu vraha, obětí, přeživších. Naprosto skvělý film, při jehož sledování, jsem místy ani nedutal a byl celou dobu úplně potichu. To se mi opravdu nestává moc často. Vše doprovázeno podmanivou hudbou, která dělá z téhle hrůzné a tragické události, vynikající, filmový zážitek. (08.06.2014)

"Jestli budu mít syna, naučím ho milovat. Jestli budu mít dceru, řeknu jí, že jí patří celý svět." // Černobílý snímek v dokumentárním duchu zachycuje jednu událost, a to spíše z pohledu nezúčastněného diváka, jen občas můžeme nahlédnout do soukromím aktérů, kterých se ona tragédie přímo týkala. O to víc je Polytechnique silnější, protože... protože do hlavy prostě nikomu vidět nemůžeš. Kamera ve stylu voyeura je němá a přesto vypovídá o ne/pochopení dokonale. // Můj čtvrtý film Denise Villeneuevea a musím říct, že prostě ví, jak na to. (16.10.2015)

Promyšlený úder na diváka, rovnou od prvních minut filmu se ozývá střelba, teprve potom nahlédneme do toho, co jí bezprostředně předcházelo. Mám výhrady vůči kameře, zbytečná černobílost ještě nikdy z žádného filmu umělecký zážitek neudělala. Navíc stylizovat brutální násilí do uměleckého hávu mi přijde poněkud unapetitlich. Na druhou stranu však musím vyzdvihnout konfrontaci blazeovaného poklidu, který je náhle postaven před brutální zlo. (04.12.2022)