Katka

Během celých závěrečných titulků bylo ve velkém sále Světozoru slyšet každičké šustnutí. Všichni najednou ztratili řeč a odvahu to strnulé ticho narušit. Příběh narkomanky Katky minimálně v jednom ohledu znepokojuje víc než osud Marcely a Reného: výrazněji akcentuje fyzickou proměnu protagonistky (kamera dlouze zabírá Katčinu tvář, několikrát při pohledu do zrcadla). V prvních minutách jsem odmítal uvěřit, že sleduji tutéž ženu, kterou zachycuje plakát filmu. Jak někdo může v průběhu čtrnácti roků zestárnout o třicet let? Drogy. Kde mohly u Marcely a částečně i u Reného panovat ohledně uměleckého záměru pochyby, zde je zjevný – varování. Zamýšlené školní projekce tomu odpovídají. Cenou za syrový dokument, který zachycuje i okamžiky známé jen z odvážnějších hraných filmů, bude nejspíše další debata nad filmařskou morálkou. Existuje nějaká hranice, kdy „nečinné“ natáčení cizího utrpení přestává být etické? Neměli bychom ovšem přehlédnout, že stejně jako člověk (zpravidla) dobrovolně začne brát drogy, nechala se Katka s Láďou a později Romanem také dobrovolně natáčet, což jí navíc poskytlo určitou výlučnost v rámci narkomanské komunity. Velmi vítaným prvkem, který jsem u předchozích časosběrných projektů postrádal (nebo si alespoň nevzpomínám, že by v nich byl přítomen), je zaznamenání reakce dokumentovaného po zhlédnutí sebe samého. Pobídnutí k sebereflexi je z pozice filmaře, nikoliv osobního přítele, asi tím nejzáslužnějším možným činem, jež zároveň mnohé ospravedlňuje. Apendix: Když vás po tomto dokumentu přepadne na Hlavním nádraží chuť na kávu a nebudete-li chtít, aby vás přepadl i někdo jiný, asi zvolíte jiný podnik než Fantovu kavárnu. 80% (11.12.2009)

Již před časem jsem viděl Katku, jak bojuje s drogami, tak mě zajímalo, jak to s ní dopadlo. Bohužel i přes fandění se z toho nedokázala dostat. Ani to, že má dceru jí nepomohlo se z této pasti vyhrabat. Dostala několik šancí, ale její závislost byla bohužel silnější. No, každý je strůjcem svého štěstí... Dokument během let dokázal zachytit rozpad osobnosti. Toto by se mělo pouštět už na základních školách jako výchovný prostředek. Možná by to odvrátilo alespoň část mládeže od braní drog. (30.06.2011)

Z trojice Marcela-René-Katka určitě nejsilnější a nejdepresivnější kus. Fragmenty ze života feťáků a squatterů, běžně vídané v ulicích velkoměst, tady tvoří jen vstupní bránu do míst, kam se v životě pravděpodobně nepodíváme.. a nechceme podívat. Třeštíková stvořila až do řitě vraženou sondu sebedestrukce, spíše fyzickou, než psychologickou nebo emocionální, ačkoliv dobrou náladu rozhodně mít nebudete. Zachytila tvář drogového démona a stoicky natáčí ženu, která si i krátce před porodem bodá jehly kam může. Bezradnost feťáků, kteří obvykle o konci s drogou dokáží jen mluvit, špína jejich světa a nastávající matka, která má v průběhu těhotenství i po něm ke své dceři jen tak "blízko", jak jí to dovolí fet - to vše tady hraje prim. Hnusný film. 9/10 (10.03.2010)

Oproti původnímu dokumentu V pasti, v němž byly převládající emocí solidarita a naděje, jsem po celovečerní verzi zanechán s určitou formou rezignace i zhnusení. Lítost nad bojující myslí se kamsi vytratila, zbyl jen devastující pohled na rozkládající se tělo (mnohokrát jsem si vybavil Aronofského Requiem za sen). Úpadek a rezignace hlavní hrdinky potlačuje i odstup Heleny Třeštíkové, když v závěru dokumentu zkouší "příběh napsaný životem" alespoň trochu vyretušovat vlastní iniciativou. Drobný přešlap proti dosavadně výtečně vedenému "časosběru". Je to ale jen důkaz o drtivosti téhle "drogové romance", zřejmě jedné z nejsilnějších a nejsyrovějších podob závislosti a sebezničení. Po skončení projekce jsem měl pocit, jako bych se hodinu a půl válel v hnijících odpadcích. Lítost je asi to poslední memento, co za příběhem Katky zbývá... Možná právě tohle mi paradoxně trochu překáželo – že už to není očekávání katarze, ale jen jedna velká krize. (09.02.2010)

S Katkou jsem se párkrát v Praze viděl .. jak na ulici tak v blázinci. A není na tom tak špatně jak tahle prasečina vypovídá. Těmhle filmům o drogách se dá věřit jako pohádkám ... Kdo chce věřit hrůzám závislosti na drogách, nechť věří ... ale pád na osobní, sociální, psychický a etický dno nezpůsobují drogy, ale drogy jsou důsledkem tohoto pádu, aby se s tím člověk psychicky srovnal a zavřel před tím oči, uši a všechny psychologický vrata. Problém není v drogový závislosti, tak je produktem psychologickýho a psychickýho problému jedince, který se neumí srovnat s vlastní existencí a vlastním životem... Naprosto ohavná lež, která straší mládež a ta přitom dnes již ví, ... no prostě ví ... (11.03.2015)