Kawasakiho ruže

Před pár lety jsem v jednom ze svých komentářů psal, že v tvorbě Jana Hřebejka se máme na co těšit. Jsem rád, že jeho poslední film potvrzuje kvalitu. Ze špičkového regionálního režiséra tak vyrostl špičkový evropský režisér a možná (a já bych mu to moc přál) dojde jeho tvorba k uznání i ve zbytku světa. ... Kawasakiho růže je čisté drama, natočené tak přesvědčivě a silně, že ve mně doznívalo ještě několik dní. ... Na komedie na čas zapomeňte pane Hřebejk. TOHLE je parketa, na které umíte skvěle tancovat ... (23.08.2010)

Ejhle... Hřebejk si dal menší pauzu, Jarchovský se aspoň částečně oprostil od pro něj typického dušení obyčejných Čecháčků a najednou máme na stole nejen nejvýraznější a nejhodnotnější film roku, ale i film, který se dá považovat za zdatného konkurenta peckám á la Duel Frost/Nixon. Jen škoda kostrbatého, bídně napsaného úvodu a špatně obsazeného Mikulčíka, jakmile se přejde k lidským popelníkům, disidentským ohlédnutím a bachařským zpovědím, má Kawasakiho růže nejen technickou (kamera hollywoodských parametrů), nýbrž i hereckou a emocionální převahu nad vším, co tu vzniklo za hodně dlouhou dobu. (16.01.2010)

Zdá se mi, že si pánové Hřebejk a Jarchovský ukousli větší sousto, než pak byli schopni sežmoulat. Třetí hvězdičku přidávám vlastně jenom kvůli hereckým výkonům, jinak za ni podle mého film nestojí. Rozehrává se zde spousta motivů, z nichž některé postupně coby nadbytečné vyvanou jako průvan a už se o nich nic dál nedovídáme. O základním motivu viny a svědomí se zde spíše jen rozmlouvá než hraje, chvílemi to připomíná více psychoterapeutická sezení než drama. Na toto téma byla natočená řádka velmi povedených dramat, možná se autoři měli smířit s tím, že se svou invencí další přidávat nebudou. Za daného stavu se jedná o film naprosto zbytečný. (05.12.2010)

Televizní inscenace, njak zvlášť nevybočující z padesátileté tradice celé řady podobných, snad jen tím, že už máme přece svobodu točit o čem chceme a lépe, a že i řemeslně ještě méně potěší, a občas i urazí, třeba když se postavy zarážejí, protože zapomenou text. nebo občas příliš divadelně bije do očí, co se přece chce jen tak nenápadně naznačit. Ukradená čokoláda, růžové vlasy, promlouvání do duše atd. (05.09.2012)

Další ze subjektivních výkladů naší historie stálými samozvanými vypravěči je na světě. A my tleskáme, plácáme a ceníme, jen nám ruce mohou upadnout. Ale za co? Za rozpadlé puzzle příběhů, za které by se musely stydět i bakalářské povídky? Nechtěl jsem tě nervovat, když jsi byla nemocná, ale když jsi konečně zdravá, tak ti tedy konečně říkám, že jsi kráva a vracím se k bejvalce. * Nenávidím svého tchána, tak se mu podívám na zoubek. Zneužít k tomu vlastní povolání je přece lidské. * Bála jsem se o matku, tak jsem začala jíst a krást čokoládu. O minulost své rodiny se nezajímám, proč jako? * Jsem blondýna v médiích a mám tedy patent na pravdu. Co na tom, že si tím pomohu k plné postely? * Jsem emigrant, jsem na to hrdý, vy, co jste tu zůstali, jste všichni svině. Půjdete se mnou na kafe? * Zatloukám, tedy jsem. * Díky sledování Na plovárně jsem se rozhodl diametrálně změnit svůj život a tímto se veřejně omlouvám. * Víte, co mi můžete? Mediální chátra si na mě nepřijde. A taky, že ne. A ti herečtí recestisté si půjdou změnit povolání nebo se vrátí tam, odkud přišli. Ihned! Ještě, že jsem na to nešla do Otavy, ale jen do Busu. #kinobus (27.06.2010)