Kawasakiho ruže

Staré hříchy mají dlouhé stíny. Duo Hřebejk-Jarchovský tematizuje vinu a ztrátu kolektivní paměti- a tentokrát nejde publiku po srsti, ale nabízí časté změny perspektivy, což vinu nerelativizuje, ale naopak ji hledá a nachází v různých formách - kriminální, politickou, morální a metafyzickou, jako kdyby si scenárista přečetl Jaspersovu Otázku viny či díla Arendtové. Nejpalčivěji působí čtyřboj v rámci televizního pořadu- konfrontace postojů estébáka s vizáží pohádkového dědečka a aurou noblesního zla, umělce-exulanta, jemuž onen nenapodobitelný free aspekt propůjčil neherec, fotograf Kratochvíl, váženého vědce a lékaře, v němž bublá vina za slabost, a jeho loajální manželky. Rodinné nánosy v podobě manželské krize, problémů s vnučkou a zetěm působí jaksi navíc, omáčkově, není nutné pestré spektrum postav. Nesmírně účinná je komorní výslechová metoda a zprostředkované obrazy výpovědí postav před kamerou. Zatímco kolektivní a rodinné scény v první části připomněly, co mi na hřebojarchovském filmu vadí (předvídatelný mix sentimentu, hladivého humoru s občasným peprným slovem a srdcervoucího dramatu "pozor, bude divadlo") , jakmile reportéři pátrají po ztracené paměti, najednou je film nečeský, naléhavý, neuhýbavý. Stačí nechat mluvit do televizní kamery Chudíka a zazoomovat na jeho nečitelné oči, stařecké ruce a velebný úsměv, pustit před kameru Danielu Kolářovou a sledovat, jak vypráví o době, kdy bylo náročné nebýt sviní, rozvažovat nad tím, zda je ústřední postava v uměřeném podání Martina Huby pouze vyjádřením slabosti jedince, nebo i síly systému. Kawasakiho růže bloudí v retrospektivě normalizace zvídavě a bez obav, komu šlápne na kuří oko, ale zároveň nesklouzává k inkvizičnímu tribunálu- a kdykoli používá prvky docudramatu, visím pohledem na plátně. A to se mi u domácí produkce nestává. 75% P.S. Čtyři poznámky: mimořádně potěšilo mazané užití díla Patrika Ouředníka v katarzní scéně. Některé aspekty a osoby zní povědomě, v detailech prosvítají skutečné osudy exulantů, disidentů i estébáků, třebaže i nepřiznaně. Daniela Kolářová zraje do krásy. Zvláštní pochvala za kameru. (11.12.2009)

Mimořádně dobrý námět na téma viny má hrany obroušeny scénářem, který chvílemi marně popadá dech. A k tomu ještě "herecký" projev pánů Mikulčíka a Kratochvíla. Dlužno podotknout, že fotograf Kratochvíl v roli herce není tak strašlivý, jako "profesionál" Mikulčík. Ale i přes tyto nedostatky je to film s velkým nábojem a obrovským poselstvím. (10.09.2012)

Další ze subjektivních výkladů naší historie stálými samozvanými vypravěči je na světě. A my tleskáme, plácáme a ceníme, jen nám ruce mohou upadnout. Ale za co? Za rozpadlé puzzle příběhů, za které by se musely stydět i bakalářské povídky? Nechtěl jsem tě nervovat, když jsi byla nemocná, ale když jsi konečně zdravá, tak ti tedy konečně říkám, že jsi kráva a vracím se k bejvalce. * Nenávidím svého tchána, tak se mu podívám na zoubek. Zneužít k tomu vlastní povolání je přece lidské. * Bála jsem se o matku, tak jsem začala jíst a krást čokoládu. O minulost své rodiny se nezajímám, proč jako? * Jsem blondýna v médiích a mám tedy patent na pravdu. Co na tom, že si tím pomohu k plné postely? * Jsem emigrant, jsem na to hrdý, vy, co jste tu zůstali, jste všichni svině. Půjdete se mnou na kafe? * Zatloukám, tedy jsem. * Díky sledování Na plovárně jsem se rozhodl diametrálně změnit svůj život a tímto se veřejně omlouvám. * Víte, co mi můžete? Mediální chátra si na mě nepřijde. A taky, že ne. A ti herečtí recestisté si půjdou změnit povolání nebo se vrátí tam, odkud přišli. Ihned! Ještě, že jsem na to nešla do Otavy, ale jen do Busu. #kinobus (27.06.2010)

I tváří v tvář zlu má člověk volbu. Není nevyhnutelné žít jako slaboch…. Láska prý hory přenáší…. přenese několik lidí přes práskačský svazky? Zajímavá filmařina – něco jiného snad nikdo nečekal. Síla dialogů a monologů o lidech a morálce let minulých má posloužit jako memento proti ztrátě kolektivní paměti. Je to téma ze života. ALE….kdo za pár let pochopí, proč člověk mohl udělat takovou věc? Co budou příští generace vědět o slabosti? A jak my dneska poznáme, kdo je a kdo není svině? Hřebejk a Jarchovský se nebojí o minulosti mluvit. Což je dobře. Spíš jde o to, jestli má pro vás cenu tohle poslouchat. Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Máte za zeťáka debila. 2.) Chci se naučit vést výslech. 3.) Nevím, z čeho se dělá ,,sobeckej“ guláš. 4.) Kámoši v Bartolomějský mi říkali ,,DOKTOR“. 5.) Chci vidět doktora Sovu jako hajzla. PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (12.05.2010)

Díky hudbě a hercům emocionálně konzistentní drama (bez přívlastku, což není u Hřebejka obvyklé). Navzdory tomu, že se po celou dobu „neusadí“ – odhaluje stále nové postavy, nemá jasně daného vypravěče, skáče po dějové ose. Tato struktura, zjevně inspirovaná postupy investigativních dokumentů, vždy plně neslouží dramatu, někdy jej naopak zbytečně drolí na řadu fragmentů, ale obohacuje film o jakousi pravdivostní hodnotu. Není těžké mu uvěřit, třebaže pár hlášek těžko zakrývá, že se zrodily v hlavě scenáristy, nikoli hovořící postavy. Kawasakiho růže je za dlouhou dobu Hřebejkovým nejsmysluplnějším filmem. 75% Zajímavé komentáře: Cival, Marigold, gudaulin, Mulosz, Sandiego, SeanLSD, ZkuKol, BDMarty007, Don Kryspin, Autenticita (11.07.2014)