Na chvíľu slobodní

Silný a autenticky působící film akcentující bolestný fakt, že na světě je ještě mnoho železných opon. Na chvíli svobodní je stylizovaně civilní snímek o íránských emigrantech prchajících před totalitou do (o ne mnoho demokratičtějšího) Turecka coby tranzitní země a na pozadí svého autobiografického příběhu ho natočil taktéž bývalý emigrant. Ten očitý pohled je na filmu znát, Arash T. Riahi ví, o čem vypráví. Podobně jako v magickém filmovém komiksu Persopolis, kde je ale z podstaty věci míra stylizace obrovská, se před západním divákem prezentuje život ne sice úplně mimo naše sféry povědomí, leč ty rozdíly jsou propastné. Evropské a asijské reálie jsou prostě nesouměřitelné. Je ale dobře porovnávat, už jen pro to uvědomění si, jak dobře si tu, v porovnání s ostatním světem, žijeme. Evropa je z pohledu imigranta skutečná tvrz, nedobytná bašta, do které je opravdu těžké proklouznout. Nevím, z čeho mi bylo více smutno, jestli z tragických peripetií hlavních hrdinů či z přístupu západních institucí (o tureckých nemluvě) a unijního byrokratismu. Patrně z obojího. Hlavně při vědomí, že i my jsme tu ve střední Evropě vlastně jen ,,na chvíli svobodní"... (26.11.2009)

Člověk se nechává unášet výbornou prací s herci a příjemnou sentimentální poetikou (rozesmáté perské holčičky mne vždy nutí pomýšlet na rodičovství :-)) a uvědomuje si, že pan režisér pochází z Íránu. Pak hrdinové vstoupí do Turecka, vcukuletu odhodí čádory, s temným kalem v očích poslouchají rádio Teherán, přiznávají, že vlastně nevěří v Boha a to si člověk uvědomí, že pan režisér z toho Íránu vlastně utekl. Ein Augenblick Freiheit tak má mnohé z toho, co mají Evropané na íránských filmech rádi a zároveň se proti nim staví do opozice. Skvělý zážitek s drobným flíčkem v podobě upachtěného a překombinovaného závěru. (30.07.2009)

Trošku nadhodnocuji, po profesionální stránce to zase tak veliký film není. Zajímavý je námětem - otevíráním světa uprchlíků z Íránu přes Turecko do Evpropy. Chvílemi až dokumentární způsob vedení proplétajících se příběhů podává plastický obraz věcí, o kterých jsem měl jen mlhavé tušení z televizních zpráv. Bylo mi těch lidí neskutečně líto. (08.04.2012)

Od močálu festivalové exploatace, kde končí sousta projektů tematizujících sociální a národnostní problémy současného světa, zachráněno "Na chvíli svobodni" finále, které přináší potřebnou katarzi. Právě díky momentu, kdy film vyjde z bezpečné ulity rozverného vyprávění, netřeba litovat protrpěného času s otravně schematickými dětskými figurami, líbivými momenty hraničícími s magickým realismem či teatrálně vypjatými sekvencemi hrdinů propadajících bezradnosti. (06.12.2011)

Filmy o uprchlících (nejen o kurdech, mezi kterými máme pár přátel) mě většinou "berou", tady mě dost nadzvedávaly ze židle ty nešťastně vybrané rozcapené děti. Skvělé téma i spousta realistických postřehů (labuť, topení na ledové peníze, telefonování do vlasti, vyčůranost těch, co z uprchlků žijí, neprůstřelnost evropské byrokracie, dlouhé prsty tajné iránské policie...) a film, i když k němu mám své výhrady, tak určitě nezapadne do té mé hory filmů, které ač se mi v tu chvíli třeba i hodně líbily, tak druhý den jsem nevěděla o čem že to vlastně bylo....Zároveň vždy vzpomenu na slova bosenského uprchlíka kamaráda Mida: "My taky máme právo na normalny život" a myslel tím ten život v amerických filmech, tady ho překvapovalo, že nemá stejný komfort, jako měl v utečeneckém táboře v Dánsku, tak se nakonec s rodinou vrátil do svého nově postaveného domu v Bosně, snad tam žije důstojněji než tady... (23.04.2012)