Zúfalci

Líbily se mi mnohé dialogy, které působily jako ze života a ani moc nešustily papírem. Zajímavá byla práce se zvukem a střihem, dobří herci a zvláštní režijní koncepce, díky níž to celé leží v širokém prostoru mezi dokumentem a karikaturou. Tahle civilně vypadající hořká komedie naštěstí dost vyčuhuje mezi těmi všemi stále podobnějšími českými filmy. Jen tak dál, a větší kapky! (19.06.2011)

(Obsahuje možné spoilery). Další nejisté, i když velice dobře natočené rozkročení – mezi lehkovážnou stylizací a výpovědí, mezi humorem a upřímnou frustrací. Pohodlným zvolením kompromisu nemají Zoufalci ani na chvíli šanci naplno bodovat ani na jedné z obou front, natož aby měli tvůrci dostatek umu k jejich svázání a schopnost skutečně vyprávět. Naštěstí mají Zoufalci svižnou, nápaditou a profesionální formu v čele s chytře řešenými voiceovery, výborným střihem a náladově vytříbenou hudbou, což sledování vyzdvihuje na více než snesitelný, vlastně docela příjemný level. Ne vždy však jednotlivé aspekty formy dopadnou na správnou půdu (záměrná humorně-epizodická skladba je kamenem úrazu ve vážné rovině, přesněji v momentě finálního emocionálního zlomu postav, který nastává v přesně daném sledu, v jakém jsme si doposud zvykli postavy groteskně po přesně určenou stopáž vídat, čímž vyznívá značně schematicky a zkratkovitě), případně je tvůrci neumí správně použít. To je třeba příklad průběžných prostřihů zpět do fáze plánování, jejíž vyústění se nakonec prokáže býti nespolehlivým. Tento dějový oblouk mohl vlastními chybami zocelené postavy nemilosrdně vrhnout zpět na startovní čáru a divákovi tak naservírovat podvratnou deziluzi z nepříjemného zjištění, že dospíváme mnohem víc v našich představách než ve skutečnosti. Zdůrazňuji „mohl“, protože postavy jsou jen dobře obsazené karikatury určitých typů, stejně tak jejich problémy a za celou stopáž u nich k žádnému vývoji, natož prozření nedojde, čímž nemá nevyzrálost postav žádné dramaturgické opodstatnění a onen zvrat pro film, pro jeho postavy ani pro diváka zhola žádný význam. (23. Finále Plzeň - 22.4.10) (29.04.2010)

Rudolfova se svou celovecerni prvotinou ukazala, ze je celkem schopna reziserka, ve filmu ukazala nekolik dobrych napadu. Potesi i neokoukani herci, i kdyz zde si nejsem jisty, zda za to nemuze spise nezname jmeno reziserky. Film pojednava o lidech meho veku, kteri resi nebo neresi sve cetne problemy. Namet tedy neni nicim originalni, postavy nezajimave, dialogy mnohdy vyumelkovane. Nejvetsi minus vsak davam, ze me Zoufalci vedli k zoufale nude. Dalsi z nekonecne rady ceskych filmu, na ktere clovek rychle zapomene... (20.06.2011)

Zajímavej film, velmi podobnej snímku Děti noci (2008). K tom se dostanu ještě pozdějc. K filmu mam dost poznámek... Prostě je to film o šesti lidech z Jablonce, kteří se z různejch důvodů přestěhovali do Prahy. Nutno poznamenat, že ne všichni maj stejně prostoru, jedna postava je tam zcela navíc například. Humorné chvíle jsou fajn a hlavně ve všech těch šílenejch scénách jsou to opravdové momenty oddechu. Bylo by fajn, kdyby takovej byl celej film. Prostě pořád si kladu otázku, proč na ten film koukat. Snad jen abychom se přesvědčili, že na tom nejsme tak špatně, protože anti-hrdinové filmu jsou na tom ještě hůř? Komu ho doporučit? Snad jen těm třicátníkům no... Ten námět sám o sobě je dost zajímavej, lidi, který věděli, že po maturitě půjdou na vysokou, ale pak se ztratili a nevěděj, co si počít se životem..no je to zajímavý a už jen proto, by si to zasloužilo lepší příběh. "Příběh" totiž končí pesimisticky a vyznívá dost do ztracena. Anti-hrdinové filmu navíc dokonale dostojej názvu filmu, protože se nepoučí ze svých chyb, opravdoví Zoufalci. No a k těm Dětem noci. Tohle skoro vyznívá jako pokračování. Děti noci nevěděli, co se sebou, ale závěr vyzníval spíše optimisticky: záchranu lze hledat ve vztahu, v přátelství. Zoufalci působí jako pokračování po deseti letech, kdy se anti-hrdinům rozpadají jejich dlouholeté vztahy a manželství a ukazuje se, že právě tyto nepovedené vztahy jsou příčinou nespokojenosti. Proto také jeden z nejsympatičtějších Zoufalců, homosexuál Tonda, nic takového neprožívá, protože žádnej vztah s nikým neudržuje. (18.11.2009)

Jitka Rudolfová je takový mladý Forman v sukni. I jí se podařilo zachytit život ve své celistvé trapnosti. A člověk by ani nevěřil, jak můžou být ty trapné postavičky k smíchu. V mém případě to byl dost tlumený smích, protože jsem se smál vlastně sobě samému. Kousavá výpověď jedné ztracené generace, co zabloudila stejně tak dobře v Praze, jak ve svých životech. Trapné. (13.11.2009)