Osemdesiat listov

Film nudný a bezbarvý jako doba, kterou zobrazuje. 1) Skutečnost, že snímek je autobiografický, neznamená, že je kvalitní. 37letý režisér a scénárista Václav Kadrnka ve svém celovečerním debutu oslovuje především filmové znalce a "znalce", kteří s uznáním hovoří o skvěle zobrazeném poctu odcizení, o kontemplativnosti, o zakutaném humoru, o inspiraci Bressonem či Tarkovským a tak dále. K této elitní sortě filmových diváků nepatřím a tak bez obalu říkám, že se mi film vůbec nelíbil. 2) Vadily mi i nepřesné reálie (nejkřiklavější snad neskutečný obchod s botami). 3) Jediný pěkný okamžik jsem zaznamenal, když pracovník pasů a víz dlouze listuje doklady, které předkládají žadatelé o vystěhování. 4) Dávám jednu hvězdičku...za snahu. (27.08.2014)

Pomalu se vlekoucí skorodokument. Ocenila jsem vyhledání lokalit, které působili dojmem předrevolučním. Způsob vyprávění není špatný, je dokonce originální. Málo slov, hodně obrazu. Jenže to musí fungovat. Divák musí být i tak vtažen do děje, ne se nudit. Tohle bylo osobní splnění snu, natočení části života, která nemusí být sdílná pro diváky. (23.08.2014)

Na jednu stranu perfektně ztvárněné čekací scény, které skvěle korespondovaly s realitou (bez ohledu na to, jestli realitu bereme jako tehdy nebo jako časově nezařazenou), na druhou stranu jsem občas přemýšlel, jestli se nedívám jen na pekelně dlouho slideshow většinou ne příliš zajímavých fotek... Každopádně za odvahu vyrukovat s něčím v tomto stylu... (17.11.2011)

Bezčasí, šeď, nuda, uniformita, stádnost, únava – to jsou znaky společnosti na konci normalizace. Hrdiny filmu lze charakterizovat pojmy: cílevědomost, odhodlání, vůle, osamění, touha, víra, váhání, nejistota, pochyby, vnitřní napětí a neklid, jak to všechno dopadne. Tohle nám chtěli tvůrci angažovaného filmu „Osmdesát dopisů“ sdělit. Ovšem snaha obvykle nestačí. Takové silné téma by si jistě zasloužilo profesionální přístup, investování více financí a vlastního nasazení. Byl však natočen jen minimalistický snímek, který leckterého diváka spíše nudí než donutí k zamyšlení. I když jde o silné téma, je třeba zvolit divácky přijatelnější formu. I já jsem měl kolem 25. minuty velkou chuť vypnout televizi a pravděpodobně bych tak učinil, kdybych české a slovenské filmy nesbíral. K natočení plnohodnotného filmu by bylo třeba nastolené téma rozvinout nebo raději realizovat jen krátký několikaminutový film. Pochvalu si zaslouží použití krásné spisovné češtiny bez dnes tak obvyklých patvarů. (23.08.2014)

(Disclaimer: V osmdesátém sedmém jsem v tom samém Zlíně maturoval, s hloubavým střihačem Pavlem Kolajou jsme kdysi cosi vymýšleli na FAMU – potěšilo mě zjištění, že se drží u fochu –, se zvukařem Honzou Čeňkem se potkávali tamtéž a se Zuzanou Lapčíkovou se malinko známe ze ZUŠkových soutěží našich dětí, nemluvě o tom, že na hudebním poli se mě hluboce dotýká jak její lidová poloha, tak cimbálovo-jazzovo-filharmonické výboje. O nějakém odstupu tudíž nemůže být řeč.) — Z obou témat – z všivé stránky tehdejší doby i z klukovského světa v ní zakletého – tam cosi postiženo je, ani jedno ale není rozvinuté natolik, aby vznikl pamětihodný film. Ad všivá doba: Omšelost zobrazovaných věcí a míst je posunutá – tehdy jsme kolem sebe měli nové, většinou (ale ne vždy) hnusné, věci a stavby vs. zanedbané staré, opečovávané soukromé vs. špatně spravované společné, ve filmu ale všude jen zanedbanost plus stáří, pocit muzea. Šedohnědá výtvarná stylizace se rozlezla příliš, anonymizuje a zvšedňuje i hlavní postavy, červené šaty s cedulkou doma u stolu jsou hezký náznak, ale chtělo to určitě víc. A ještě jedna věc – neznámí ve filmovém světě se chovají sice chladně a věcně, ale v jádru lidsky, málem chápavě; autobusy, vrátnice, čekárny a úřady té doby byly přitom natlakované nedůvěrou a zneužíváním sebebezvýznamnějšího postavení k demonstracím síly, k vylívání si frustrací na druhých. Aspoň náznak téhle stránky společnosti filmu k věrohodnosti a celistvosti obrazu prostě schází, i když chápu, že záměr byl emoce tlumit. Ad klukovský svět: Autisticky do země zahleděná kamera dává smysl, ale není krásná – klukovské oči si přitom i tehdy hledaly kolem sebe krásu, klidně v puklinách asfaltu nebo ve strukturách omítek, látek, rohoží na zdech, šlo to udělat v detailech – zas je tam jeden hezký náznak, když v úvodní scéně promítnou reflektory auta na holou zeď siluetu píšící mámy se záclonovým vzorem okolo, a druhý s prohlížením fotky, ale to je strašně málo. Ústřední dvojice skvěle typově vybraná, Lapčica má v sobě přesně tu umíněnou povrchovou tvrdost s řídkými záblesky potlačované vřelosti, kterou její postava potřebovala, kluk je taky výbornej, ale když už neherci s omezeným výrazovým rejstříkem, chtělo to o to víc si vyhrát se vším okolo, dodat do filmu kontrasty, které by držely diváka zainteresovaného i bez dramatického oblouku – jediný kontrast, který tam je, mezi venkovními jízdami/běhy a statickými interiéry, nestačí. Hudba klidně nemusela být vůbec, ale tak, jak je, neuráží. *** za koncept, odvahu jít na plátno s osobní „artovou“ výpovědí a za to, že se do ní zčásti opravdu povedlo dostat pocity, které tam měly být. (08.03.2017)