Réžia:
Petr ZelenkaScenár:
Petr ZelenkaKamera:
Alexander ŠurkalaHudba:
Matouš HejlHrajú:
Martin Myšička, Marek Taclík, Jana Plodková, Jitka Schneiderová, Tomáš Bambušek, Vladimír Škultéty, Stanislas Pierret, Marcial Di Fonzo Bo, Jiří Rendl (viac)Obsahy(1)
Sir „P", deväťdesiatročný papagáj šedý, ktorý kedysi patril Eduardovi Daladierovi, sa na pozvanie riaditeľa Francúzskeho kultúrneho inštitútu ocitne v roku 2008 v Prahe ako živá relikvia z dôb Mníchovskej dohody. Sir „P" po Daladierovi jeho hlasom dodnes opakuje niektoré dôležité vety a prehlásenia. Papagája za dramatických okolností unesie český novinár Pavel a na základe papagájových kontroverzných citácií Daladiera rozpútava medzinárodný politický škandál. (Continental film)
(viac)Videá (2)
Recenzie (496)
Asi nejkomplexnější a filmařsky nejzábavnější počin, co jsem za několik let viděl a to nejen na domácí scéně, u kterého kdyby se mi někdo pokusil vysvětlit námět a nástřel scénáře, tak ho nazvu nekompetentním mončičákem, co pravděpodobně čichá toulen. Ono je vůbec neskutečně těžké o tomhle filmu něco napsat, abych vykecal ty nejdůležitější a nejzábavnější věci, co tu jsou, takže místo toho jen telegraficky - nikdy jsem neměl takovou radost z toho, že mi některé scény přišly divné a že ta ruka prostě byla nějaká divná. Mimochodem, ladnost a hravost, se kterou Zelenka skáče přes různé žánry, včetně jasné komedie po hutné psychodrama a to klidně v rámci jedné scény (!) je neskutečná. Prostě skvěle. ()
Žánrově nezařaditelný film postavený na zcizujících efektech a jemné hře s filmovými odkazy. V neposlední řadě bytostně aktuální a štiplavá sonda do nitra české národní povahy. Téma mnichovské zrady proto může sloužit jako modelová situace, která rozkrývá náš repetitivní postoj k vnímání velkých evropských událostí a nedůvěře vůči zbytku Evropy. Ztraceni v Mnichově je i přes neoddělitelný politický komentář vyznáním lásky k filmu, neodbytné touze sdělovat prostřednictvím filmového média své myšlenky a bojovat za ně až do úplného konce. Hladké spojení hraných a pseudodokumentárních prostředků tmelí absurdní humor i neotřelý výklad „mnichovského komplexu“. Výsledek je zábavný, v mnoha ohledech inspirativní a v půvabně poetickém finále velmi silný. ()
Když se na základce probíral Mnichov, byl jsem myšlenkami na úplně druhém konci zeměkoule, takže děkuju Zelenkovi, že mně na rozdíl od nudný Gabrhelový zábavně vysvětlil, jak všechno bylo doopravdy i jak to bývalo mělo být, abych při dějáku dával pozor aspoň na trojku. A jestli to třeba náhodou bylo ještě úplně jinak? K tomu můžu říct jen tolik, že nejsem vrtačka, abych furt do něčeho vrtal. ()
Ztraceni v Mnichově je v mnoha ohledech blízkým příbuzným Roku ďábla. Když pominu zcela zjevné (totiž že jde v obou případech o mystifikační doku-fikci), některé postavy jakoby přešly ze staršího sourozence plynule k mladšímu (nizozemský filmař, kterej získá oblibu v alkoholu a andělech x francouzský filmař, který získá oblibu v papouškovi), podobná je i práce s časem (epizodické vyprávění s různou mírou vypuštěného času) a konečně i vyznění (směřování k rozpadu projektu vlivem odklonu aktérů směrem k bizarním soukromým cílům). Odvrácenou stránkou věci, která je ale rovněž pro oba projekty příznačná, je místy hodně toporné herectví - částečně pravděpodobně vlivem improvizace bez pevného scénáře. Ale zatímco u Roku ďábla je to více-méně omluvitelné použitím neherců, v případě současného snímku pro to polehčující okolnosti nenacházím. Na druhou stranu, některé nové prvky jsou poměrně osvěžující. Zejména fakt, že první třetina snímku je tvořená fikcí uvnitř fikce, totiž "reálnou" částí filmu, který je teprve v procesu výroby, což se dozvídáme až zpětně. Velmi příjemná je i větší konzistentnost filmu - přítomná v různých návratných motivech, jejichž interpretace se postupně proměňuje. A třetím pozitivem určitě je i směřování k zamyšlení se nad samotným tématem "mnichovského komplexu", který nezávazné komedii dává určitou hloubku. Za mě určitě palec nahoru. ()
Opravdu neuvěřitelné, jak dokáže Zelenka přizpůsobit různorodé narativní vzorce ve prospěch jednotného myšlenkového vyznění a neodolatelně satirické charakteristiky neměnné české nátury. Technika "filmu ve filmu" mu umožňuje nejprve poeticky načrtnout zamýšlené dějové motivy, které pak vtipně, v upřímném polodokumentaristickém duchu rozvádí ve fiktivním procesu natáčení. Úžasná je právě lehkost, s jakou vytvořený fikční svět duplikuje ten reálný, se všemi politickými, etickými, finančními nebo záměrně absurdními problémy v koloběhu natáčení filmu, tentokráte v souhře s inteligentní historickou satirou a více či méně nápadnými úsměvy nad povahou češství. Herci fajn, kamera super, režie skvělá... Americká noc pro české filmaře. 85% ()
Reklama