Lucas

Obdivovatele quatsi trilogie, ale i Baraky či Samsary musí tenhle nevkusný a bezmyšlenkovitý HDR spořič obrazovky přinejmenším odpuzovat.

Ten film má oproti originálu jinou energii, odlišnou poezii i rytmus. Zatímco Scott pracoval s bohatou zvukovou texturou, Villeneuveho hrdinové se často ocitají v naprostém tichu. Blade Runner 2049 není zdaleka tak eklektický jako jeho předchůdce, nepůsobí tolik klaustrofobicky. Nedočkal se ani úchvatné spontaneity, synergie tvůrčích ambicí a okolností. Ale i tak je to masterpiece!

"Afektovanější zábavičku sis pro nás nevymyslel?" Lepší charakteristiku pro tuhle odpudivě narcistickou podívanou by jeden pohledal. Nesnesitelné postavy, faleš a emoce level Den nezávislosti 2. Hrozně jsem si přál, aby jim v tom domě přinejmenším bouchl plyn.

Ben Affleck nemá krk, ale hraje nejlíp ze všech, marný Jesse Eisenberg se pro změnu snaží hrát na Heathe Ledgera a Henry Cavill je hadrový panák. Kontaktní souboje jsou celkem fajn, víc mě nenapadá.

Žánrově nezařaditelný film postavený na zcizujících efektech a jemné hře s filmovými odkazy. V neposlední řadě bytostně aktuální a štiplavá sonda do nitra české národní povahy. Téma mnichovské zrady proto může sloužit jako modelová situace, která rozkrývá náš repetitivní postoj k vnímání velkých evropských událostí a nedůvěře vůči zbytku Evropy. Ztraceni v Mnichově je i přes neoddělitelný politický komentář vyznáním lásky k filmu, neodbytné touze sdělovat prostřednictvím filmového média své myšlenky a bojovat za ně až do úplného konce. Hladké spojení hraných a pseudodokumentárních prostředků tmelí absurdní humor i neotřelý výklad „mnichovského komplexu“. Výsledek je zábavný, v mnoha ohledech inspirativní a v půvabně poetickém finále velmi silný.

Slušivý inventář Mannova stylu: existenciální hovory vedené v restauraci, atmosférické pomlky, letmé úniky z příběhu a ohlušující přestřelky (zvuk střelby je v kině s dobrým zvukem opravdu bolestivý). Navíc jen poněkud braková zápletka a přímočaře, až naivně načrtnuté vztahy postav. Jen málokdo dokáže pracovat s klišé a banalitou tak elegantně, v područí natolik výsostného stylu. Jak poznamenal Enšpígl: „atmosféra je Mannovou milenkou" - lépe bych to nevystihl. Neprávem podceňovaný film. BTW: Hongkong Mannovi sluší přinejmenším stejně jako Los Angeles.

Snažím se rozpomenout, kdy naposledy jsem odcházel z kina s pocitem, že nechci s nikým mluvit, jen zůstat v tichu a sám v sobě přebírat pocity z toho, co jsem právě viděl. V určitém ohledu může být snadné Interstellar odstřelit kvůli zjitřené sentimentalitě, zároveň je druhem filmu, který jen stěží najde pokračovatele a dokáže tak podlehnout vlně laciných nápodob. Paradoxně není toliko okázalým a vřele diváckým velkofilmem, ale poměrně temnou a úzkostlivou vizí, melancholickým dramatem o nepropustných bariérách - vzdálenostních i časových. Chybí v něm hymnická oslava techniky a lidského ducha, mnohem důmyslněji vypovídá o samotě a hrdinství, resp. sobectví (Nolanovo oblíbené téma), které nás krátkodobě činí šťastnými. Je až s podivem, jak je Nolanův styl úsporný a přízračný ve chvílích vizuální abstrakce, momentech, kdy se zvuk pokouší vyvléct z okovů tradičních schémat a skrze „konflikt“ přináší novou zkušenost. Musím chtě nechtě nad filmem hodně dumat, vidět opakovaně, abych ho opravdu poznal a v některých ohledech i naplno docenil.

Corbijn zůstává věrný svému fotografickému stylu. Staví na portrétech jednotlivých protagonistů, které snímá ve velkých detailech, opájí se výtvarností zamlženého, deštěm zkrápěného Hamburku, takže přístavní metropoli povyšuje na rovnocenného hráče příběhu. Přibyla snad jen ruční kamera, která rozechvěle přihlíží lovu na domnělého teroristu, přičemž některé kompozice nechává záměrně uzavřené a důmyslně skrývá dění mimo rám. Corbijnův elegantní thriller poetikou navazuje na předchozí film Američan. Stejně jako drama o nájemném vrahovi na nuceném odpočinku, i Nejhledanější muž je tichý, zdánlivě nevzrušivý, tematizující profesní všednodennost a pomlky mezi dramatickými momenty. Zároveň se oba nesou v pozvolna plynoucím, až hypnotickém tempu protkaném působivými, ne zřídka vysloveně krásnými obrazy. V závěru se nelze vyvarovat klišé a nepostesknout si nad tím, jaká je škoda, že jde o jeden z posledních filmů herce Philipa Seymoura Hoffmana. Postava enigmatického agenta má v sobě jedinečnou kombinaci melancholie a profesní zarputilosti, nepopsatelnou chemii, kterou ji dokáže tak přesvědčivě vtisknout skutečně jen málokdo.

Půvabný film o touze utišit v sobě bolest. Film, ve kterém se hodně mluví, ale daleko víc řekne mezi slovy. Hořkost v krku, když hrdina popisuje vztah se svou ženou, zůstává ještě dlouho po doznění scény. Jonze je velký impresionista a před nedávnem bych nad tím kroutil hlavou. Každopádně nejsilnější film roku 2013. "Pusť mi něco melancholického." https://www.youtube.com/watch?v=SU6KFnGF9M8

Krásu stíhá agonie. Fyzický zážitek, jaký tu už hodně dlouho nebyl. Děj osekaný na dřeň, minimalistické dialogy, strhující práce s kamerou a prostorem. Byl jsem dojatý k slzám, takže dokážu odpustit i některá klišé a repetitivnost akčních scén. Úchvatné propojení technických možností s citem inteligentního režiséra, který Hollywoodu dává nečekaný a velmi podnětný impuls.