Stratení v Mnichove

V první půlhodině Zelenka rozehrává nepříliš zdařilou hořkou komedii o mediální bublině kolem mluvícího papouška, aby pak divákům vytřel zrak tím, že ta nepodařenost byla celou dobu zcela záměrná, a to z dobrého důvodu. Ztraceni v Mnichově jsou skvěle vyváženým (velice vtipným a zároveň místy smutným a bolestně pravdivým) podobenstvím o zákulisí filmové produkce, o českém národu a o tom, že zdání občas klame, samozřejmě s určitou porcí nadsázky. Jistou rukou režírovaným, promyšleným a uvědomělým projektem s přirozenými herci, ambiciózním a inteligentně uchopeným zpracováním tématu Mnichovské dohody a s funkčním příběhem plným překvapivých zvratů, na české poměry navíc vyprávěným dost nezvyklým a přitom atraktivním způsobem. Delší recenze ZDE. (16.10.2015)

O tom, jak se my Češi už po generace vypořádáváme s naším mnichovským komplexem, již vznikly mnohé filmy, knihy i divadelní hry. Petr Zelenka pojímá tuto podvědomou českou bolest z nového, originálního pohledu, který má silně našlápnuto překonat i mou oblíbenou Operaci: Levý hák od divadla Vosto5. Tato naděje zůstává neproměněná, bohužel. Zpracování je neskutečně rozvleklé, plné zbytečných řečí, utahaných scén a nepotřebných charakterů. Výsledkem je potom jen těžká nuda, která postupně ubíjí všechny kreativní myšlenky a zvraty, kterými by se film při lepším zpracování mohl vyjímat. (19.03.2019)

Opravdu neuvěřitelné, jak dokáže Zelenka přizpůsobit různorodé narativní vzorce ve prospěch jednotného myšlenkového vyznění a neodolatelně satirické charakteristiky neměnné české nátury. Technika "filmu ve filmu" mu umožňuje nejprve poeticky načrtnout zamýšlené dějové motivy, které pak vtipně, v upřímném polodokumentaristickém duchu rozvádí ve fiktivním procesu natáčení. Úžasná je právě lehkost, s jakou vytvořený fikční svět duplikuje ten reálný, se všemi politickými, etickými, finančními nebo záměrně absurdními problémy v koloběhu natáčení filmu, tentokráte v souhře s inteligentní historickou satirou a více či méně nápadnými úsměvy nad povahou češství. Herci fajn, kamera super, režie skvělá... Americká noc pro české filmaře. 85% (17.05.2016)

Když jsem šel do kina na tento film, tak jsem toho o filmu mnoho nevěděl. Jen jsem viděl zajímavou ukázku, která naznačovala návrat kreativity českých filmů do kin. A tak se taky stalo. Dilm je hodně originální. Základní příběh je o papouškovi Eduarda Daladiéra, který na výroční konferenci od “zrady” v Mnichově papouškuje nepříliš příjemné výrazy o českém národu a Hitlerovi, jež zvela jistě pronášel právě Daladiér. Neůspěšný novinář, chytne svojí šanci za pačesy a papouška ukradne. Vede ho po různých televizních show a rádiových relací a přitom si právě k papouškovi (ipřes jeho nepříliš lichotivý slovník) vytvoří sympatie. Než však připěh, jenž se zdá až příliš naivní a jednoduchý, skončí, tak zhruba po 45 minutách se film překlopí do filmu o filmu, který vypráví o problematických částí natáčení té první. Ta ukazuje do větší hloubky problémy Mnichova. Jedna polovina by však bez té druhé sama o sobě neuspěla. A je to vyborné. Výborná kritika české povahy a náhled do minulosti, která nejednoho donutí přemýšlet nad českou povahou a nad tím zda nás opravdu ostatní “zradili”. Vše co vám v ní připadá absurdní či lajdácké vám posléze přijde jako promyšlený alt Zelenkova metahumoru, který si nebojí brát na paškál vše české. A ačkoliv druhá polovina dosti připomíná Ed Wooda vše má ve filmu smysl a ve výsledku je jedním z nejkomplexnějším českým filmem za posledních pár let. A možná i pár let budoucích. Doporučuji k filmu přečíst knihu Mnichovský komplex na který film nejednou odkazuje. Petr Zelenka spolu s Davidem Ondříčkem a jeho Ve stínu mi na chvíli vrátili víru v český film. A to se cení. 90%. (31.10.2015)

Ztraceni v Mnichově je v mnoha ohledech blízkým příbuzným Roku ďábla. Když pominu zcela zjevné (totiž že jde v obou případech o mystifikační doku-fikci), některé postavy jakoby přešly ze staršího sourozence plynule k mladšímu (nizozemský filmař, kterej získá oblibu v alkoholu a andělech x francouzský filmař, který získá oblibu v papouškovi), podobná je i práce s časem (epizodické vyprávění s různou mírou vypuštěného času) a konečně i vyznění (směřování k rozpadu projektu vlivem odklonu aktérů směrem k bizarním soukromým cílům). Odvrácenou stránkou věci, která je ale rovněž pro oba projekty příznačná, je místy hodně toporné herectví - částečně pravděpodobně vlivem improvizace bez pevného scénáře. Ale zatímco u Roku ďábla je to více-méně omluvitelné použitím neherců, v případě současného snímku pro to polehčující okolnosti nenacházím. Na druhou stranu, některé nové prvky jsou poměrně osvěžující. Zejména fakt, že první třetina snímku je tvořená fikcí uvnitř fikce, totiž "reálnou" částí filmu, který je teprve v procesu výroby, což se dozvídáme až zpětně. Velmi příjemná je i větší konzistentnost filmu - přítomná v různých návratných motivech, jejichž interpretace se postupně proměňuje. A třetím pozitivem určitě je i směřování k zamyšlení se nad samotným tématem "mnichovského komplexu", který nezávazné komedii dává určitou hloubku. Za mě určitě palec nahoru. (25.10.2015)