Don't Stop

Punk's not dead, volové! Je hezký bejt svobodomyslnej, žít nevázaně a na všechno kašlat, zvlášť v době totality, kdy jsou všichni sešněrovaný systémem. Punk v srdci, na hlavě číro a carpe diem. Když jde ale do tuhýho a zodpovědnost volá: "tady jsem!", je potřeba slevit ze svých zásad, podržet kámoše a nenechat se ovlivnit sockou, co vás před vojnou stejně nezachrání... Ve mně po zhlídnutí tohohle českýho skvostu(!) rezonuje směsice pocitů: radost, nadšení, ale i určitá nostalgie, melancholie. Názvu navzdory jsem se na několik minut zastavila a přemýšlela. O svých současných i bývalých kamarádech, o letech, který jsou za mnou, o promarněných příležitostech. Kolik mi toho proteklo mezi prsty? Budu v padesáti něčeho litovat? Chtít se vrátit o třicet let zpátky? Kdoví. Každopádně DonT Stop je pecka. Za tu muziku, za to nadšení a ten pocit: 100%. (20.01.2013)

Jako zasloužilý účastník punkovejch podzemních začátků jsem s tímto snímkem zažil velkou nostalgii. Koncertní energie byla úžasná a při vzpomínkách na první poslech alba London Calling jsem měl zase husí kůži na zádech. Hudebně jsem si tento snímek zkrátka stoprocentně užil, ale vážnější druhá polovina poněkud ztratila tempo, což by se při punku stávat nemělo. Dovolím si vyjádřit myšlenku, že si tento snímek nemůže pořádně užít nikdo, kdo divokým pogem kdysi nevytáčel strážce kulturní čistoty socialistickýho národa, ale moc rád bych se mýlil. (20.07.2013)

Nevěřil jsem, že lze natočit v zásadě apolitický film o punku. Až do zhlédnutí DonT Stop. Nejspíš to nebyla žádná selanka, jít v období normalizace proti shora diktovanému „normálu“, jenomže film vynakládá minimální úsilí, aby nás o tom přesvědčil. Chybí v něm prvek pro drama zcela klíčový – konflikt. Vyprávění je strukturované jako řetězec hudebních výstupů, propojených v důsledku zcela nepodstatnými dialogovými scénami (rozhodnutí postav nejsou nijak psychologicky motivována – Miki v závěru „procitne“ stejně náhle, jako svůj názor na něj změní jeho přítelkyně). Takřka permanentně hrající hlasitá hudba především vyplňuje děsivou obsahovou prázdnotu a vytváří iluzorní dojem, že členové Émile Buisson jsou punkeři stejně drsní jako jejich muzika. Není nám však předložen žádný důkaz podporující tuto domněnku. Rebelování hrdinů proti systému se děje, pakliže se děje, bez přítomnosti kamery. Žádné jejich a jimi vyvolané střety s mocenským aparátem neuvidíme. Vrchol anarchie v jejich podání představuje číro na hlavě, náušnice v uchu (jediná „drsnější“ scéna filmu), neúcta ke stáří (jediným zdrojem příjmu jsou pro ně očividně peníze utržené za stříbrné lžičky, které kradou dobrotivé babičce), ničení cizího majetku a svorné řvaní „No future!“ ze střechy baráku. Pochybuji, že by skupina, která tvůrcům údajně posloužila za předlohu, provokovala establishment stejně málo a proplouvala normalizační realitou stejně hladce. Motivace postav jsou nejasné. Měkkosrdcatí pankáči přežívají z koncertu na koncert, nadávají na poměry a mnoho nedělají, aby situaci změnili. O přání vytrhnout posluchače z letargie kulturním šokem Miki sice mluví, ale ke konfrontaci vyloučených živlů s konformně žijícími dojde za celý film jedinkrát, a to spíše omylem. Řeřichův debut není jen apolitický, ale také vizuálně líbivý. Nekoná se žádná undergroundová estetika ošklivosti. Když už jsou záběry vizuálně posunuté mimo televizně-seriálovou šeď, pak paradoxně směrem ke „cool“ reklamní efektnosti (s níž má režisér bohaté předchozí zkušenosti). Nepřipomínat se nám doba dění archivními týdeníkovými záběry, rychle zapomenete, že vlastně sledujete příběh z normalizace. Namísto postupného směřování k určitému zvratu přichází dramatický zlom znenadání, ve chvíli, kdy je nápad „parta pankáčů na turné“ scenáristy vytěžen (přičemž reálný potenciál tématu zůstává takřka nedotčen). Následkem je zarážející zkratkovitost a rušivá změna atmosféry z pohodového hudebního filmu v něco jako psychologický thriller. Smysl pro hodně cynický humor tvůrci, bohužel nezáměrně, projevují v uvědomělém závěru, jakoby důsledně poučeném stanovami SSM. Ti, kdo punk stále nepovažují za mrtvý, si na opravdu punkový český film budou muset počkat. Podle DonT Stop je totiž tuzemský punk nonstop bez života již od osmdesátých let. 35% (08.06.2012)

Na punk rocku som vyrastal a aj keď je to už dávno, také London Calling stále považujem za najlepší album všetkých čias. Don't Stop ale nie je film o punk rocku. Don't Stop je iba povrchný pokus jedného diletanta urobiť si meno. Celý film neobsahuje jednu uveriteľnú scénu či emóciu, jeden uveriteľný dialóg ani herecký výkon. Každý zvrat tu prebieha za pomoci deus ex machina, klišé skáče na klišé, herci sú trápni, je to tendenčné až hrôza a celkovo sa za tento zlepenec falošných spomienok a výpovedí, veľmi veľmi hanbím. No Future v rámci Řeřichovej kariéry. Strč si to do prdele a nehraj sa na pankáča! Takto skurviť tak zaujímavý námet, to sa len tak nevidí. A kritizovať The Clash? Mal som chuť dať tam odpad. (24.03.2013)

No sláva. Sláva. Konečně nějaký český film, který mě fakt bavil. Konečně porevoluční český film odehrávající se v socialistickém Československu, který neřeší komunisty, ale problémy hlavních hrdinů. Jo, uznávám, film mě bavil z velké míry z jistého nostalgického hlediska, protože i já sám zakládal několik obskurních punkových souborů, řešil problémy s aparátem, zkušebnami, rodiči a spoluobčany (byť až o deset let později než hlavní hrdinové filmu), ale ono se vlastně v tomhle nic moc nezměnilo. Líbilo se mi právě zrovna to, že se ten děj prakticky může odehrávat v jakékoliv době, byť tomu ta socialistická šeď poskytuje trošku efektivnosti. Velmi povedený výběr herců (hlavní hrdina, Dejvid – kolik takových punkerů jsem za svůj život potkal?, hrdinův otec). Jo, tohle jsem si prostě užil. A je mi jasný, že svým plným hodnocením asi trochu přepaluji, ale ta nostalgie je docela svině. Jedinou výraznou výtku bych měl k tomu, že onen filmový punk a punkeři byli trochu vyprázdnění. V tomhle bych docela souhlasil s komentářem Mattyho. (09.01.2013)