Sladký život

Sladký život jako obal, který zakrývá ten skutečný. [6,5/10] (Pathé, Riama) (Čb. /// Produkce: Giuseppe Amato /// Scénář: Federico Fellini, Ennio Flaiano, Tullio Pinelli, Brunello Rondi /// Kamera: Otello Martelli /// Hudba: Nino Rota /// Oscar: Piero Gherardi (kostýmy) /// Nominace na Oscara: Federico Fellini (režie), Federico Fellini, Tullio Pinelli, Ennio Flaiano, Brunello Rondi (scénář), Piero Gherardi (výprava) /// MFF v Cannes: Federico Fellini (Zlatá palma)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (23.12.2008)

Exemplárne vyhranený štvorhviezdičkový pocit. Dekadenciu Fellinimu príliš neverím, na to mu chýba Viscontiho noblesa, malichernosť a precíznosť prechádzajúca do precióznosti. Grotesknosť a hektické tempo anticipujúce Celebrity od Woodyho Allena (áno, hektické, i keď niektoré scény sú približne 20-minútové) presvedčivému obrazu úpadkovej spoločnosti príliš nepridávajú. Sladký život každopádne oplýva majstrovsky intenzívnymi miestami, na ktoré sa zabúda až na smrteľnej posteli, resp. až pri kremácii. Úvod s Kristom neseným vrtuľníkom ("Aha, Ježiš - kam asi letí?") a záver s mŕtvym morským živočíchom a jeho monštróznym okom ("stále sa tak divne pozerá") + dievčaťom "na druhom brehu" sú dokonalé, rovnako ako napr. "intímny rozhovor na diaľku" Anouk Aimée a Marcella v podivných priestoroch starého zámku. Sladký život je možno jediným filmom, v ktorom je o danom filme povedané úplne všetko na samom začiatku - v úvodnom zábere figuruje futbalová bránka pred "vznešenými" antickými ruinami (skúste si kopnúť). Na druhej strane Morandiho metafyzický obraz, ktorý visí u spisovateľa Steinera, s dokonale organizovanými predmetmi zasadenými do vákuovo pôsobiaceho priestoru je len prvoplánovou ilustráciou témy. Felliniho Sladký život je rovnako 80%-ný ako román Francúza Patricka Modiano "Vila Triste" z roku 1975 (odporúčam), v ktorom sa pocit životnej prázdnoty zaháňa aktivitami, ktorých veľkoleposť nemá so zmysluplnosťou vôbec nič spoločné. (06.04.2005)

Dostals mě, Federico. Místy zdlouhavé, místy strojené a příliš mentorské, ale zároveň moudré, hluboké a mrazivě přesné. Film je jako blonďatá kráska... první půlhodinu se kolem ní nesměle točíte, ale když si jí pustíte k tělu, sevře vám srdce chladnou dlaní. A pak už je na všechno pozdě... jen čekáte až povolí stisk a vy budete moci přebrat tu armádu emocí a myšlenek. V každém z nás je kus Marcella a na každého někde čeká síť... tak hlavně skočte do té správné, abyste v ní nezemřeli, nýbrž spokojeně rozkvetli. (04.10.2007)

A to ještě s ušima odřenýma až do krve. Druhý pokus o pochopení proč většina lidí Felliniho tolik žere a opět se nějak uspokojení nedostavilo (minule mě těžce znudila Silnice). V hlavě mi tak zůstanou pouze vzpomínky na výbornou hudbu, desítky Anity Ekberg a štěk Lexe Barkera. Toť bohužel vše. Ale ještě Federica odepisovat nebudu. Poslední šanci mu dávám s 8 a 12. (03.10.2006)

Ať se snažím sebevíc zařadit mezi sofistikované znalce umění, tak veškeré snahy a cílené soustředěné úsilí mi zkazila nadměrná délka filmu. Jakkoli kvalitní zážitek z nadčasové problematiky a vysoce inteligentních dialogů na svou dobu, mi totálně přebil frustrující pocit, že TO snad nikdy neskončí. Jinak platí, co bylo uvedeno, ale přesto přese všecko ze mě zřejmě kulturní atašé nikdá nebude.☺ (02.02.2013)