Casanova Federica Felliniho

Závěrečných 15 minut, ve kterých Casanova žije v Duchcově, je starý, světem nepochopený, spíše všem pro smích a ve vzpomínkách utíká do dob svého mládí, je dost silných a snad jen kvůli nim z celého toho filmu mám nějaký dojem. Jenže bohužel zbytek filmu (zhruba dvě a půl hodiny) je jen spousta nádherných záběrů, ale ničeho víc. Žádná větší propojenost mezi nimi není, žádnou atmosféru netvoří, bůhvíco z nich neplyne a celkově mě prostě nedokázaly natolik zaujmout, abych se nenudil. Navíc po nějaké hodině a půl už mi to pomalu přišlo ubíjející. Je to jako jít do galerie na výstavu nádherných obrazů, jenže jsou umístěny tak, že je jeden obraz na jednu místnost a ta místnost sama o sobě je dlouhá a skládá se jen z holých bílých stěn - ale uprostřed ní je právě ten úžasný obraz. Asi nějak takhle jsem si drtivou většinu filmu připadal - teda s tím, že s každým dalším obrazem by byly místnosti o to delší. Fakt nebýt těch posledních 15 minut, asi bych šel i s hodnocením niž, protože tohle se Fellinimu moc nepovedlo a hlavně naprosto přehnal stopáž. Ale vyloženě špatný film to taky není. 3* (09.04.2021)

Casanova Federica Felliniho má v sobě cosi z Barona Prášila, Lemuela Gullivera, vikomta de Valmont, ale Barryho Lyndona bychom hledali marně. Opulentní, rozmáchlý, a přece něžný, křehký a konejšivý je obraz jeho života. Fellini si bokem příběhu jediného muže vypracovává své typické filmové kudrdlinky, ale konečně je to tvář Donalda Sutherlanda, která je tu vytesána do mramoru. Skutečně jsem daleko toho stát se spokojenou a především šťastnou konzumentkou Felliniho, ale tohoto renesančního muže bych si mohla dopřát ve větší míře. Jeho život tak marnotratně zakončený na Duchcově si o to přímo žádá. Stejně jako renesance jeho mechanické milenky. Ostatně, mám co dohánět - zatím jsem viděla jen Nesmělého Casanovu (1936), Toma Casanovu (1951), Casanovu '70 (1965), Noc ve Varennes (1982), Mladého Casanovu (2002), Casanovu (2005) a Vzpomínky Casanovy (2005), což není nic a zatím bych stejně nejradši viděla Skandal in der Casanova-bar (1929). (14.04.2013)

Casanova jeko mistr mechaniky lásky, mistr prázdných mechanických literárních frází, mistr fyzikální mechaniky... A tak musí nakonec zákonitě skončit v náručí mechanické loutky, zatímco skutečná živá žena, mistryně chaosu, mu zákonitě musí unikat. Fellini na podkladě jeho knihy vytváří v ateliérech magický svět dekadence doby, která se pyšnila znalostí harmonia mundi, a přesto ji chybělo to nejpodstatnější - duše a emoce. (29.10.2011)

Některé z výjevů ze života Casonovy, které Fellini řadí volně za sebou, se vryjí do paměti, stejně jako nikdy neselhávající hudba Nina Roty. Jenže film ani jeho hrdina nemají žádný vývoj; už po půl hodině víme to, co na konci: že Casanova byl vlastně chudák žijící v sebeklamu o svých renesančních schopnostech (a přitom ho ostatní degradovali na sexuální mašinu). Trochu málo na téměř tři hodiny filmu. (22.09.2003)

Casanovu, svého Casanovu, ale také českého duchcovského Casanovu Fellini vykládá jako řetěz životních příhod muže, který je pro něj tak trochu esencí mužné italskosti. V tom je přednost, ale i slabina tohoto díla. Velkolepě komponované obrazy pro toho, kdo nezná podrobně život tohoto velkého bonvivána (požitkáře) 18. století a komu je cizí italská exaltovanost (tak působí Ital na Středoevropana), se CASANOVA mění v značně šedý sled zaměnitelných obrazů, které provází poněkud articistní erotika. V druhém případě se před poučeným divákem za velkolepou režijní kulisou rýsuje režisérova osobnost. Osobnost muže AMARCORDU, osobnost neméně smyslná, vášnivá a intelektu a duchu vůbec oddaná a poddaná. (Jakoby stranou zůstává Felliniho vytříbený smysl pro dekadenci doby - schylovalo se k velkým světovým revolucím 18. století, které z kořene vyvrátily tuto pozdně barokní a a duchaplně zhýralou rokokovou společnost korzetů a paruk a mimořádný Sutherlandův výkon v hlavní roli.) České kulisy - skvěle vystižené - tomuto pohledu dodávají přesvědčivost i tam, kde v předcházejících částech filmu mohla snad být méně zřetelná. V odhadu kvality svého díla se Federico nemýlil; v odhadu toho, co dokáže snést jeho divák, byl úspěšný podstatně méně. (30.01.2015)