Amarcord

Film je sice natočen opravdu bravurním způsobem, ale nesedí mi jeho roztříštěnost. Snažil jsem se orientovat o co v něm šlo, ale Fellini mi to rozhodně neusnadňoval. Jindy mi zmatené filmy neavdí, ale tento je moc temperamentní a italsky ukecaný. Zdá se jakoby chtěl Felllini zachytit své mládí skrze snové brýle. To se mu povedlo, ale cybí tomu nějaká pevnější dějová lini s pointou. (09.07.2007)

Dolce far niente aneb jak vklouznout do nostalgických střevíček od oscarového ševce Felliniho. Vynikající hudba Nino Roty umocňuje poutavost chaotické procházky po provinční piazze přímořského městečka 30.let. Divákovým očím se v hlučném italském spektáklu nabízí posmutnělé i žertovné reminiscence na dětství a dospívání, kousavě satirické postřehy na účet katolického kléru a maloměšťáctví nebo barvité figurky z latinsky cholerického těsta. Můj první FF mě zaujal i svou rozvolněnou formou, netradiční strukturou vyprávění, které postrádá linearitu, a až obsesivním zachycením palčivých témat adoscelence. Fellini je spíše architektem vlastního kuriózního světa, kde vypravěč oslovující publikum funguje jako průvodce muzeem v paměti zasutých, imaginací vyšperkovaných vzpomínek, které se jako kapky slévají do zemitého celku. 9/10 (04.08.2007)

Felliniho nostalgická vzpomínka na dětská léta. Kolem se šikovali fašisti, ale nikomu na tom nepřipadalo nic špatnýho. Kluci se ukájeli hromadně v autě a mysleli na matikařku či na obrovský kozy paní trafikantky. A nejvíc se ukájel pan farář, kterýho to tolik zajímalo. Fellini si v tomto díle na nic nehraje. Pouze ukazuje život takový jaký byl a jak ho on viděl. (30.10.2008)

Amarcord je slovo, které pochází z romaňského nářeči (tj. nářeči z oblasti, odkud Fellini pocházel - z Rimini) a znamená "milovat" ("amore") a "vzpomínat" ("ricordo"). Už z titulu je tak patrné, že Fellini, ohlížeje se za svým dětstvím a dospíváním, vzpomíná s láskou, a tak má tendenci spoustu věcí lakovat narůžovo a nechce se nechat ovlivnit tím, jak jeho rodiště vypadalo v době natáčení, protože mu stači vrátit se ke svému 41 stránkovému textu "Moje Rimini" a to vybudovat v proslavených italských ateliérech Cinecitta. Přestože je děj zsazen do 30. let 20. století, městečka Rimini, může se odehrávat kdekoliv a kdykoliv, má všeobecnou výpovědní hodnotu._____ Ve vyprávění nám nejsou představovány životné postavy, ale určité archetypy, s kterými se počas života setká snad každý (ať už se jedná o hádavé rodiče, kteři dávají za pravdu tvrzením o "italské rodině", tak i přehlídka učitelů stojí za pozornost). Přestože pro své postavy, jak ty kladné, tak záporné, má a vždy měl tvůrce pochopení a dal dostatečný prostor jejich fantazii, nebál se k nim občas přistoupit i karikaturisticky, což je dáno tím, že jako mladý se živil jakožto karikaturista a na svět nahlíži do své tvorby před a ještě v Amarcordu jako na cirkus, v němž defilují bizarní postavičky, které se tu ocitují v reálných a tu zase v surreálných okamžicích a vyprávěńi je popoháněno obrazy-všeobecně pochopitelnými metaforami, které nikdy nesklouzávají do vyložených banalit a film tak do kýče._____ Přestože na západě byl snímek přijat velice dobře (Amarcord znamenal čtvrtého Oscara pro Felliniho za nejlepši zahraniční film po Silnici, Sladkém životu a 8 1/2 roku 1975 a nominaci za režii a scénář roku 1976, zároveň získal i nominaci na Zlatý glóbus a cenu newyorských kritiků), ve své domovině se italský tvůrce, jehož počátky sahají až do neorealismu, dočkal rozporuplných až odmítavých reakcí, kdy mu teoretici a kritici i recenzenti vyčitali, že se jedná jenom o stejný a pořád dokola opakovaný soubor znaků, s jakým si diváci zvykli spojovat Felliniho dílo. Na to Federico kontroval, že Amarcord je pro něj důležitým počinem, který mu dovolil ohlédnout se nejenom na své dětství a dospívání, přestože se vzpouzí žanrového zaškatulkování filmu jako autobiografického, a zároveň i rozloučení s jeho předešlou tvorbou. A svými filmy jako A loď pluje anebo Zkouška orchestru, v nichž dominuje oproti obrazu hudba jeho stálého spolupracovníka Nina Roty a v nichž pomíjímá (filmový( svět jako orchestr, svá slova potvrdil. Amarcord zůstává nejpřijatelnějšim kouskem, který stvrzuje, že FF dělá filmy tak, že vypráví útržky ze svého života. Jeho dílo nelze napodobovat a ani se k němu (alibisticky) odvolvávat, jako je to přiznačné pro českou tvorbu 90. a 20. let v čele s Hřebejkem, Svěrákem a Jakubiskem, ale pouze okázale citovat, jako to udělal Giusepe Tornatore ve své Maleně... (15.11.2007)

Kdesi jsem tu zahlédl připomenutí Menzelových Postřižin, a je to podnětné srovnání. Menzel si podobně libuje v nostalgii starých časů. Jenže nebyl tak sebestředný, aby světu představil svoje vlastní vzpomínky. Většina lidí dokáže hezky vzpomínat na staré časy, ale je to zajímavé právě jen pro ně a jejich blízké. Aby to bylo doopravdy poutavé, musí se věci chopit mistr vypravěč. Menzel adaptoval Hrabala. Fellini nekriticky vystačil s rodinným albem. Asi se mu ta práce líbila, filmařem byl nepochybně dobrým, ale jako vypravěč je vedle Hrabala pouhým diletantem. --- Nemám žádnou radost z toho, že se mi nelíbí tento všeobecně vysoko ceněný film. Ale nemůžu si pomoct, Felliniho příběhy a postavy jsou sice milé, ale beznadějně všední. Kdepak Hrabalovo pábení! Tohle je jen taková hezká nuda. (09.10.2011)