Emily Brontëová: Bouřlivé výšiny

Kterak síla jedné lásky a její nenaplněné ambice a touhy zničí několik lidí najednou. A dobře jim tak. Doba ale bohužel sňatkům z lásky příliš nepřála a teplé hnízdo domova je vždy silnější než představa nocí pod mostem. Tak tyhle věty prosím zarámovat, protože ať tak nebo tak, můžeme tento odkaz přenést s klidným svědomím i do jedenadvacátého století, aneb, lásky se nenažereš. V tomhle možná Cathy zapochybovala, a i když jí to nemůžeme vyčítat, zničilo ji to úplně stejně. A teď tady můžu vyflajznout A4 na téma, jak moc silné to je, jak statečně se tvůrcům zadařilo převést na plátno smrtelný žal, dlouhověkou věrnou lásku až za hrob a nenávist, ve které pomsta hraje hlavní roli. Vskutku bravurně provedená adaptace, jejíž konec budete i po 142 minutách očekávat se zadrženým dechem (kromě Jiřího, ten zadržoval tak akorát čůrání).Nemohu jinak a doufám, že každý další pokus o adaptaci knihy si vezme příklad z těch povedených. (25.05.2013)

Pokud bych měl nějak srovnávat s filmem z roku 1992,( jiné zpracování jsem zatím neviděl), vychází mi tohle o chlup lepší, propracovanější a věrohodnější. Největší podíl má na tom, kromě výborné hudby hlavně herecké osazenstvo. Charlotte, Andrew a potom hlavně Tom Hardy, v roli Heathcliffa, který dal tomuto televiznímu zpracování opravdu ďábelský rozměr se vším všudy. Doufám, že ne naposledy. O tom jsem skálopevně přesvědčen. (24.07.2014)

Nikdy mě nepřestane udivovat, jak Briti zacházejí se svou literární klasikou, jak neustále točí nové a nové adaptace knih pro nové a nové generace diváků, jak ty filmy inspirují a ovlivňují čtenáře, i jak se literatura a film navzájem inspirují a popularizují. Těžké hodnocení, tento film má spoustu krásných momentů a míst, příjemnou představitelku Cathy, jen mě místy dost iritoval. Každopádně: přinutil mě sehnat další adaptace Bouřlivých výšin, takže dnes znám i verzi japonskou a mexickou, obě silně zajímavé, a už mi doufám schází jen jeden anglický seriál ze šedesátých let. Nejnovější "Bouřlivé výšiny" mě také přinutily vrátit se trochu do historie, znovu se podívat na stařinký záznam televizní inscenace Studia One s Charltonem Hestonem a po několikáté si pustit moji nejoblíbenější verzi od Wiliema Wylera s Laurencem Olivierem.... a konečně zvednout její hodnocení na plný počet hvězdiček, které si zasloužila už dávno, a se kterým jsem léta váhala jen kvůli tomu, že mi nějak nesedí obsazení Merle Oberonové. (16.04.2010)

Bylo to úžasné. A protože mi poslouží jako skvělé odpaliště Lanarkův komentář, hodlám text vést jako reakci na něj (žádná šikana nebo tak): film jako takový se přeci nutně nemusí ztotožňovat se světonázorem diváka. Nehodnotíme střet námi uznávaného ideálu lásky s tím, který předkládá. A proč vlastně automaticky předpokládat, že nám nějaký ideál vůbec podsouvá? Jestli něco prezentuje, tak, dejme tomu, sílu citu mezi několika konkrétními lidmi na konkrétním místě a v konkrétním čase. "Realitu" (nejen) dobově ohýbanou a reprezentovanou postavami na červenou knihovnu krásně rozostřenými - chápej do běžných stereotypních škatulek jen těžce zařaditelnými - bylo pro mě osobně radost sledovat. On mohl být kretén, ona mohla být kráva. Noa? Hodnocení kompatibility postav se mnou, jako člověkem, mělo na požitek pramalý vliv. Jestli jsem ale někdy viděl film, který uvěřitelně přenesl ozvěnu první lásky náctiletých do světa dospělých, a nevznikla tak nefunkční konstrukce vytržená z času a prostoru, tak zde. Btw, Lanarku, zdá se mi, že jsi v přední řadě ke konci trošku pospával. Nová generace totiž rozbijí i tebou předpokládanou "definici lásky" reprezentovanou snímkem, kterou tak zavrhuješ. Dá se tvrdit, že mluví proti ní a když ne přímo proti ní, tak rozhodně reprezentuje další proměnu, kterými je (nejen) tato doba tak protkána. Už jen takové gesto autora očišťuje od předpokladu, že se pokouší předkládat nějaké neměnné ideály. ___ Druhý důvod, proč mě snímek tak uhranul, stojí čistě na mé deformaci ze zkouškového období. Je ujetý, že jsem polovinu hracího času přemýšlel nad úžasně zachyceným clashem morálky osvícenství a romantismu, nad dozvuky hierarchizace tradiční rodiny, nad ustupující nesmlouvavostí křesťanské morálky, nad motivy reventantů, postavením žebráků a cikánů v stereotypy proměňující společnosti poloviny 19. století nebo nad pomalounku dominujícím motivem manželství založeného na lásce. Škola je někdy nemoc! (26.05.2013)

Tak trochu jiná romantika - zvláštně usoužená, drsná, zoufalá, ale hlavně šílená v pravým slova smyslu. Více méně žádný výtky plus vynikající hudba. Trochu ale musím pohanit maskéry. Z vlastní zkušenosti vím, jak je čas neúprosnej, během posledních zhruba patnácti let je ta tam moje dřívější chlapecká nevýslovná krása, tak proč ta kurva Hardy vypadá po dobu nejmíň dvaceti let pořád stejně? Unfair. (26.05.2013)