Oči války

Jedna věc je jistá, válečný reportér musí stát na nějaké straně, chca, nechca, jinak by se nedostal vůbec nikam. Tento postoj pak samozřejmě ovlivňuje jeho náhled na realitu. Jak se potom vyrovnat s faktem, že na druhé straně jsou také lidé, kteří prožívají totéž peklo, to fakt netuším. Je jasné, že je třeba zcela otupět, otrnout a to měkké vevnitř opancéřovat lépe než Tygra. Jednomu pak asi jebne a přestane rozlišovat to skutečné od toho ostatního, tp správné od toho nesprávného a to normální od toho šíleného. Peklo těchto lidí pak začne doopravdy až v okamžiku, když se pokusí vrátit se do normálního, rozuměj civilního, života. Náraz reality na jejich krunýř bývá většinou fatální. Ten náš svět raději vidí, jakkoli je to perverzní, ty dvě nejjednodušší věci na světě (Sonnery:-)), jak si vzájemně čistí nádobí, než jak někdo přijde o nohu, ruku, barák, rodinu, celou vesnici, město, všechno všecičko jen proto, aby nějaký čůrák ve stetsonu a vysokejch botách mohl jezdit ve svém obrovském autě za stejně nízkou cenu benzínu za galon jako jeho fotr. Tak, asi tak (03.11.2010)

4.4.2010 ~ Váleční fotografové. Co je vede k tomu potlačovat pud sebezáchovy, vydávat se do míst, kam by jiný člověk za žádných okolností dobrovolně nevstoupil, a hledat situace, které by nikdo na světě zažívat nechtěl? Jde jim o slávu a peníze za vyobrazení něčeho, co si zbytek světa nedokáže ani představit? Nebo je to touha po dobrodružství? A dokáží se potom do "běžného" světa vůbec vrátit? ~ Triáž. Medicínský pojem pro stanovení priority pacientů na základě vážnosti jejich zranění (Wikipedia). Ve válečných zónách a konfliktech je třeba při větším množství raněných, kdy je nedostatek prostředků (lékařů, léčiv, místa, času apod.), určit, kdo potřebuje péči akutní, kdo může chvíli počkat a kdo nemá v dané chvíli na daném místě žádnou šanci a jen by ubíral čas a prostředky těm, kteří mají zranění lehčí a mohou se, když ne uzdravit, tak alespoň nezemřít. Rozdělení probíhá jednoduše, pomocí barevných štítků. Červená pro akutní případy, žlutá pro těžší případy, zelená po lehčí případy, modrá pro ty, které opustilo štěstí a jsou bez šance a černá těm, kteří se dle Platóna dočkali. V místním kurdském polním lazaretu ve skále se ponejvíce setkáte s těmi žlutými a modrými případy. ~ "Jen mrtví se dočkali konce války." - Platón ~ Mark a David jsou dlouholetí přátelé. Oba mají manželky a oba jsou váleční fotografové. Vydávají se tam, kde se něco děje a kde lze získat zajímavé fotografie. A zrovna teď je to Kurdistán, který je v konfliktu s Husajnovým Irákem. Nelze říct, že by se tu nic nedělo, ale není to přesně to, na co oba fotografové čekají. Čekají na ofenzívu a ta stále ne a ne přijít. A David nemá tak pevné nervy jako Mark. Chce už odjet, ale na přesvědčivé naléhání Marka ještě chvíli vydrží. Ale jen do příštího dne. Mark už totiž na Davidův vkus riskuje příliš a tak se David rozhodne skončit okamžitě a vyjet ihned domů, což se Markovi nelíbí. Chce vyjet s kurdskými bojovníky a fotit. ~ Poté se ale Mark probouzí ve známém "skalním středisku", raněn a otřesen, a posléze odjíždí domů. Dokáže se ale v naprosto jiném světě vyrovnat s tím, co zažíval v Kurdistánu? A co s tím, co zažil jako válečný fotograf před Kurdistánem? A kde se, k sakru, toulá David? ~ "Je mi 86 let. Přišel jsem o celou rodinu. Přišel jsem o rodiče, bratry a sestry. Přišel jsem o svou ženu. A přesto jsem stále tu. Pořád se mohu usmívat a svět je stále úžasným místem." ~ Napínavé drama šesti lidí o tom, že zažít dobrodružství nemusí být vždy nutně taková zábava. Drama o tom, co se snažíme ututlat před ostatními a před sebou samými. Drama o prioritách. ~ Tohle je pro mě ten druh filmu, kvůli kterému se vyplatí vidět tu tunu blbých a zbytečných béčkových hovadin, protože nikdy nevíte, na co přesně narazíte. A na tohle Vám narazit doporučuji. Nejlépe s rozeběhem. (23.04.2011)

*SPOILER* Trpitel nebo válečný zločinec? Tak jako tak - vyléčitelný? A pokud ano, kým? Jedině tím, kdo byl taky ve válce? A byl on vůbec ve válce, když nezabil? Nebo ... zabil?! --- Triage vůbec netlačí na pilu, nechává diváka samotného bádat. To (ne)hmatatelné trauma bublá až do posledních vteřin někde pod povrhem, neznámo v jaké podobě a síle. Ba ještě "hůř", skrz opatrné dávky černého humoru snad i Triage dává divákovi naději, že vlastně není tak zle - ačkoliv on sám pochopitelně tuší, že klame. Navrch je tu Colin Farrell, jehož vyjádření stavu lidské mysli patří jednoznačně k nejpřesvědčivějším a správným způsobem nejzmatenějším, nejhůře čitelným. Na jednu stranu mu věříte a na stranu druhou vůbec ne. Sečteno podtrženo Danis Tanović s Colinem Farrellem odvádějí tu nejlepší možnou práci. Přece jen z pohledu vojáků jsme válku na plátě prožili už stokrát, tohle je něco jiného; a podle mě přínosnějšího. --- "Let's say we hope for a war in France. Nice food, close to home. The only thing is, knowing the French, it'd be over in less than a week." (06.04.2013)

Ten příběh se opakuje se železnou pravidelností. Neznámý talentovaný tvůrce natočí s neznámými herci a minimem zázemí a kapitálu úspěšný festivalový snímek, který si získá přízeň publika i filmových publicistů a úspěšně si razí cestu po celém světě. Další film už natáčí s podporou silného producenta, hrají v něm mezinárodní hvězdy filmového plátna a ambice jsou cítit z každého kroku štábu i z každého záběru. Jenže i přes snahu a investice je výsledek často víc než rozpačitý. Danis Tanović zabodoval nejen u mě, ale v podstatě u všech se svým autorským snímkem Země nikoho, který byl skvělým komorním protiválečným dramatem a režisérovi tehdy stačili tři vojáci uzavření mezi frontovou linií a spoutaní vzájemnou nenávistí k tomu, aby vybudil maximální emoce. Tady se zjevně snaží o totéž, ale tak nějak to drhne a výsledek neodpovídá očekávání. Rozum by chtěl téma a snahu ocenit čtyřmi hvězdičkami, ale emocionální část mého já říká, že tři hvězdičky jsou tak akorát. Ano, pointa je silná a drsné scény z polního lazaretu v povstaleckém Kurdistánu jsou působivé, ale to je na stominutový snímek trochu málo. Celkový dojem: 60 %. (22.02.2014)

Je to přesně tak, jak píše Malarkey. V dnešní době všechny zajímají pouze sračky ze šoubyznisu, kde kdo koho nasral nebo zmlátil, nebo fotka nějaké celebrity, které se podařilo vyfotit kozy. Toto je ale příběh o úplně jiných fotkách. Na těchto fotografiích je zobrazeno pouze utrpení a bolest. Je to příběh fotografa, který je součástí války v Kurdistánu na konci osmdesátých let, který přežije jen tak tak. Jeho utrpení ale začíná, až když se vrátí domů. Tyto lidi jen obdivuji, protože oni, stejně jako vojáci, musí žít s tím, když příjdou o svého kamaráda, až do smrti. Osobně jsem čekal, že se bude děj odehrávat převážně v Kurdistánu. Nakonec většina se odehrávala doma, o to ale byla působivější. Kolikrát mi až zamrazilo u některých scén, třeba u té, kdy Colin hledal lebky pro přeživší příbuznou. Ta mě opravdu dostala. Když už jsem se zmínil o Colinovi, ten mě příjemně překvapil. Jeho výkon byl velmi emotivní. Celkově je to tedy velmi působivý pohled na povolání válečného fotografa, který přesně vystihuje, co dokáže udělat válka z člověkem. (10.05.2011)