Občiansky preukaz

Jako obraz doby, která nelítostně rozdrtila každého s nevymytým mozkem, "Občanský průkaz" docela funguje. Ale ti (post)pubertální smradi mi lezli na nervy, jak už to u smradů v tomhle věku bývá, herecké výkony mě kdovíjak nenadchly, deklamování vypravěče bylo příšerné a česká undergroundová hudba, takový ten uvřeštěný soul s harmonikou, mi kroutila uši do ruliček. Kromě toho nevím, v jaké společnosti jsem to vyrůstala (ač o nějaké to desetiletí později), ale Husákovy děti z řad mých spolužáků se až na řídké výjimky nesháněly po cigaretách ani nechlastaly. Neměli jsme na takové číčoviny čas ani peníze a co se mě týká, ani pomyšlení. Já šetřila na skateboard, kolečkové brusle, magnetofon... Taky považuju za vhodné se zmínit, že nejsem příznivcem černobílého vnímání - vždyť i ta nejhorší doba měla svá pozitiva: například by mi vůbec nevadilo, kdyby zasrané technaře ještě před příjezdem do krásného údolí pod našimi Prdelovicemi čekal početný uvítací výbor s přilbami a pendreky... nebo aspoň s pochodněmi a vidlemi! 65% (02.01.2013)

Revoltující, usmívající i plačící. Vzhledem k tomu, jak moc jsem otrávený z toho, do kterých míst se tuzemští filmaři neustále otáčejí, je Občanka až neuvěřitelně povznášejícím zážitkem. Navíc to, že Jarchovský tentokrát píše pro Trojana, je nápadem doslova spásným, protože Hřebejkovi bych už návraty do minulosti nevěřil ani za pětky pod trikem. (17.01.2014)

Svůj soud záměrně formuluji výlučně na zážitku ze zhlédnutí předmětného díla, tj. z OBČANSKÉHO PRŮKAZU jako takového. PRŮKAZ je nesporně filmem generační zkušenosti, generace, která byla příliš mláda na to, aby do svého vědomí integrovala prvky a tradice Pražského jara, a na druhé straně příliš dospělá na vlastní výraznější živé účastenství v počátcích něžného listopadového převratu. Dost přesně ji vystihuje rok narození čtyř protagonistů filmu: 1959. Úzký záběr reality, který jí film vymezuje, je i její výstižnou charakteristikou. Kdybychom hledali jeji předchůdce, nalezneme je ve Škvoreckého prózách typu SEDMIRAMENNÉHO SVÍCNU či NYLONOVÉHO VĚKU. Odsouzena k sice chabě zajištěné, ale přece jen jistotě hmotné existence, žije naplno svou generační virtuální realitou. I ona sdílí postupný rozpad hodnot, v jejichž znamení předlistopadový  režim po 21. srpnu vznikal, s jistotou, kterou si sice neuvědomovala, ale bez které by vůbec její představa protestu nebyla představitelnou ani udržitelnou (jistotou faktu, že teror padesátých let se nebude opakovat). Od generace "zlatých šedesátých" let se odlišuje menším hladem po vzdělání a o poznání větší jednorozměrností svého vnímání světa. PRŮKAZ plně sdílí přednosti i nedostatky časové řady obdobných děl, kterou kdysi, před osmnácti lety, zahájila ŠAKALÍ LÉTA (nejvíc patrné je to na retrospektivní scéně v Masně, kam vtrhne ruská "báryšňa", aby vykoupila zásobu masa - podobná scéna se mohla stát v Bubenči "hanspaulské generace", zatímco parta se schází delší dobu na svazích hlubočepského Žvahova, jak naznačuje i pohled do ne příliš vábného vysvědčení jednoho z protagonistů; navíc první posrpnová léta byla charakterizována relativně velmi solidním zásobováním; podobná scéna by patřila spíše do let 1961-1963, kdy regály byly opravdu "vyholené" a problémem bylo sehnat - do bandasky - mléko a do papíru balené máslo). To nemění nic na tom, že i tak se jedná o dílo v polistopadovém kontextu viditelně nadprůměrné, které nejenže nezápasí se základy filmařského řemesla, ale naopak nabízí celou řadu mimořádně zajímavých a divácky vděčných scén. (11.12.2011)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $3,239,812▐ Tak toto je ináč odrhnutá nekonečná uspávanka, štvorica chlapcov v hlavných úlohách odriekajú svoje dialógy ako z pomocnej, ich podanie čistá amatérčina, neustále chlascú, popri tom si mrmlú popod nos prípadne trepú fádnosti, na celom filme zaujme maximálne učiteľka Pivonková tá urobí okolo seba kúzlo ale asi po prvej 30minútovke sa pod nou zľahne zem a dej sa stane až neznesiteľne prázdnym, bez iskry a lepšie nápadu, ničím prekvapivý a z maximálne suchými vtipmi, sklamanie. /25%/ (09.02.2012)

No jo, je to skanzen, který momenty, kdy se mu daří navozovat atmosféru strachu a režimního útlaku, více než vyvažuje libými tóny nostalgie, jakou se (samozřejmě v její falešné podobě) snaží vyvolat i v těch (resp. především v těch), kteří danou dobu neprožili a vnímají ji právě v takové přepísknuté pohlednicové podobě jako sám film - skrze trhlé účesy, tesilky, roláky, bonzáky, esenbáky, Wartburgy a výlety do Jugoslávie. Sálající atmosféra je taky to, co udržuje divákovu pozornost, neboť denníkové vyprávění jemně rozdělené do mnoha epizod něčeho takového schopno není a Občanský průkaz se tak vlastně stává filmem, z něhož je možné odejít půl hodiny před koncem a přitom nebýt o nic ochuzen. Jenže zrovna tenhle skanzen je postavený tak pěkně, že mi v něm spíš chtělo zůstat ještě o něco dýl. (27.10.2010)