Réžia:
Antonín MoskalykScenár:
Alexandr KlimentKamera:
Jiří ŠámalHudba:
Luboš FišerObsahy(1)
Mlčení, tak jak je rozehráli Jarmila Kurandová a Ladislav Pešek, tu není především prostorem pro fantazii, není náznakem, není zamlčením. Je výpovědí. Výpovědí o cestě dvou lidí a o jejím konci, jak si jej oba uvědomují - a jak o něm mlčí. Mlčí, protože jejich nitru je vlastní to, co odmítá každé slovo bez významu, neboť zná bezvýznamnost žvanění, překřikujícího ticho jako znak pravdy: vnitřní důstojnost. Důstojnost, kterou zachovávají i v situacích, kdy je člověk zcela sám... Televizní film získal v roce 1969 Cenu kritiky na MTF Monte Carlo. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (43)
Příběh je výborný a znovu ukazuje, jak skvělým byl Alexander Kliment spisovatelem (nenechte si ujít jeho romány a sbírku povídek). Scénář už tak výtečný není, protože těch dialogů je vážně moc a šly by zkrátit. Režijně a kamerově nezajímavé, ale herecky parádní (zejména Pešek). Film získal cenu kritiky na MTF v Monte Carlu. ()
"Ještě jsme tady, ještě nejsme tam…“ Dojemný televizní film o setkání dvou starých lidí, kteří se jen stěží vyrovnávají s pocitem osamělosti a nezájmu ze strany nejbližší rodiny. V krásně napsaných dialozích pro Ladislava Peška a Jarmilu Kurandovou mě (vzhledem k době vzniku filmu) zaujala připomínka Masaryka. Nostalgické náladě snímku krásně napomáhá typická Fišerova hudba. ()
Klameš, klamem, klameme. V rozpuku mladosti, zveličujúc svoje prvotné úspechy na poli práce i lásky. V strednom veku, ubezpečujúc sa, že cesta ktorú si človek zvolil, je tá najlepšia možná. No a v starobe sa životná púť vyhodnocuje pod optimizujúcim pláštikom šťastne prežitého života, s podporou rodiny, a pekným výhľadom dožitia. I keď sa v skutočnosti rúti osamelo do odľudštených zariadení pre seniorov. Nazvaným pokrytecky "domovy". V záverečnej fáze sa stretáva vo vlaku jedna takáto dvojica. Bilancuje, nahovára si. Po trpkom odhalení skutočnosti zbilancuje zostávajúci majetok. Zváži alternatívu k útrpnému umieraniu v starobinci. No zdá sa, že tu už ani zlatý dukát nepomôže. ()
Nejsmutnější a nejbezvýchodnější film o staří, který jsem měl čest zhlédnout. Alexander Kliment napsal dechberoucí scénář, který každým slovem vytváří působivou síť probouzené nostalgie, nemilosrdně ubíhajícího času, naděje podávající si ruku s beznadějí a vzletných představ uzemňovaných krutou realitou. Antonín Moskalyk jej plně podpořil střídmou režií, která nabízí maximální prostor pro (životní?) herecké výkony Jarmily Kurandové a Ladislava Peška, z nichž jednoduše nelze spustit oči plnící se téměř od samého počátku hořkými i vřelými slzami. A samozřejmě vše završil Lubomír Fišer svoji hudbou, která vždy i navzdory své nenápadnosti dopomůže emocím k maximálnímu vzepjetí. Unikátní dílo, které na ploše jedné hodiny dokáže odrazit celý život, lidský úděl v dějinách připomínajících zblázněný barometr i zvláštní magnetismus české krajiny, si zaslouží absolutorium a orůzračnou silou zážitku bych jej osobně přirovnal k úžasné Romanci pro křídlovku. ()
V průzračně čistém příběhu Alexandra Klimenta dokáží oba hlavní představitelé zaujmout svým hereckým umem. “Lidsky“ podaný příběh o vyrovnávání se se stářím je “prakticky“ bezchybně zfilmovaný. Intermezzo, které si dovolil Moskalyk při snímání Kláry Štěpánové (Jarmily Kurandové) při příchodu k domovu důchodců, je mistrovské. Zakomponování vánočních symbolů "při poslední večeři na svobodě" je dojemné (uzenáč, dělení jablka). Zaujme role Jany Hlaváčové (a podoba s její dcerou). Krásně si to Emanuel Navrátil (Ladislav Pešek) s Klárou Štěpánovou povídali. Smutně. Uvěřitelně. Hudba: Luboš Fišer. ()
Reklama