Veľká žranica

Jak to biblicke - jedz,pi, postav sypky  .... uchylnea jeble. Jo a tiez v Starovekom Rime to robili Rimania - jedli, jedli a jedli az kym im zaludok nepraskol ... vulgarne to napisem - ked uz hrozilo, ze im rozkurvi zaludok, vyryhali sa a potom jedli dalej ,,,,,, rimsky cisar Claudius 41 - 54 po Kristovi  ... film je samoucelny hnus, scena s hovnami ma o tom definitivne presvedcila : 45 % (15.11.2014)

Je to docela paradox. Zatímco nedostatek člověka posiluje, nutí ho bojovat o vlastní důstojnost „navzdory“ a tím tříbí jeho charakter (a soucit k druhým, kteří jsou na dně), velký nadbytek má naopak nezřídka za následek znecitlivění a absolutní ztrátu soudnosti o hodnotě věcí a dokonce i o hodnotě druhých lidí. Skoro, jakoby díky neustálé hrabivosti v sobě člověk pod nánosy dalších a dalších věcí pohřbíval základní stavební složky lidství, jakými jsou třeba svědomí či svoboda. Je celkem jedno, na co alegorii Velké žranice vztáhneme – zda to budou peníze, drogy, moc či sex nebo (jak to nejčastěji u všemožných epikurejců bývá) vše dohromady. Čím více se člověk ponořuje do požitků, tím více je svazován, až nakonec dokáže ničit i ty nejpodstatnější věci (včetně sebe sama), výměnou za drobounké kousky toho, či onoho potěšení. Avšak celá tragédie „nenažranosti“ nakonec tkví v mnohem podstatnějším problému. Je jistě samo o sobě smutné, dívat se na někoho, kdo vyplní celý svůj život pouhou honbou za naplněním nenasytnosti, která je už z podstaty nenaplnitelná. Avšak lidé nejsou ostrovy jen pro sebe a jejich konání (v menší, či větší míře) vždy ovlivňuje i zbytek světa. A ti, kdo si „berou vše jen pro sebe“, neberou nikdy ze vzduchoprázdna, ale vždy ze svého okolí. Nejlépe je tento problém viditelný v ekonomickém systému, kdy malá malá část populace rozhazuje peníze za dokonalé zbytečnosti, zatímco další (neskonale větší) část lidstva umírá hlady. Nicméně nerad bych v tomto ohledu šířil nějaké revolucionářské myšlenky (jak je dnes v okruhu „mladých intelektuálů“ v módě, hned v závěsu za opulentními večírky plných alkoholu a jídla) – už z podstaty výše nastíněného problému je posledním rozumným přáním chtít, aby všichni lidé žili v nadbytku. V ten moment by byl konec naší civilizace nejspíš nevyhnutelný. Mnohem lepší (a také mnohem idealističtější) je podle mne přání, aby si všichni lidé dokázali vystačit s málem... (15.10.2017)

Bizarní hnus, který však tu morbidní část mé osobnosti dokázal neomylně připoutat v očekávání, v jakém pořadí budou pánové zmírat. Jen nevím, jestli se na tyto Ferreriho pašije budu schopná ještě někdy podívat. (Opětovně viděno během Challenge Tour Speciál 2015: Filmový lov. Asi ambronovi neodpustím, že jsem kvůli němu znovu viděla záchodovou scénu.) (11.01.2015)

Čtyři dobře situovaní pánové se sejdou na zámku jednoho z nich, aby odešli ze světa způsobem, který se jim jeví jako nejpříjemnější - užrat se k smrti. O důvodech se mnoho nedozvíme, snad proto, že není slušné mluvit s plnými ústy. Dobře zvažte hranice svého jemnocitu, než se podíváte. Snadno se totiž může stát, že svůj vzth k jídlu budete už navždy dělit na etapy "před Velkou žranicí" a "po ní". Nepřipravení diváci premiéry se záhy rozdělili na dvě skupiny - ti s odolnějším metabolismem psali rozhořčené dopisy kompetentním činitelům, ostatní při úprku kina zcela prozaicky zvraceli. I to je způsob, jak vyjádřit názor. ;-) S odstupem, kdy moje rozhodnutí "už nikdy nebudu jíst" dávno vzalo zasvé, musím ale říct, že tato zdánlivě dekadentní provokace v sobě nese cosi jako humanistické poselství, jen vyjádřené varovně drastickými prostředky. Možných výkladů je asi víc, ale já Velkou žranici chápu jako bajku o důsledcích materiální přesycenosti. Kdo má vše, nemá po čem dalším toužit, o co usilovat a ztrácí proto důvod žít. Prostředkem sebevraždy je pak právě symbol spokojenosti a blahobytu. Umím si představit i důslednější alternativu stejné myšlenky. Kdyby si zámecká společnost předsevzala, že společně zemře smíchy - při stejně sugestivním podání by se mohli infikovat i diváci. Zajímalo by mě, zda by se pak úmrtnost odečítala z návštěvnosti, ale to už sem nepatří. 80% (02.05.2008)

Velmi zajímavý film, který nevšedním a neotřelým způsobem kritizuje stav společnosti a jeho konzumního způsobu života. A krásné herecké výkony filmových velikánů. Čtyři přátelé: restauratér, kuchař a cukrář Ugo (výborný Ugo Tognazzi), televizní pracovník Michel (nevšední Michel Piccoli), pilot Marcello (skvělý Marcello Mastroianni) a soudce Philippe (vznešený Philippe Noiret) jsou úspěšní muži. A právě tito muži, kteří jsou zřejmě unaveni stereotypním pokryteckým životem, který je zaměřen na vydělávání peněz a užívání si spotřebních hodnot, se rozhodnou odejít ze světa demonstrativním způsobem. Přežráním se vynikajících lahůdek, které vznikají zejména pod dohledem skvělého kuchaře Uga. Je přiřazen ženský prvek v postavě učitelky Andrey (velmi vnadná Andréa Ferréol), která ze začátku působí upejpavě, ale postupně jako jediná nemá problém z jejich hrou, jejichž důsledek si zprvu není schopna ani uvědomit. Má neuvěřitelný apetit chuťový i sexuální. A i když si čtyři protagonisté uvědomují jistou teatrálnost jejich činu, tak se navzájem povzbuzují ve vytrvání. První skoná Marcello, který se zalekne smrti, ale ani pokus o útěk už mu nepomůže. Pak už má vše rychlý spád: Michel, Ugo, který nechce zůstat poslední a nakonec Philippe, majitel velkolepého domu v Paříži, kde se všichni sešli. Do určité míry mi film připomíná metaforu na dekadenci a rozmařilost lepší vrstvy, do určité míry je to protest proti způsobu života lidí v moderní společnosti a jejich neodvratný konec. Zřejmě jsme museli dospět do fáze, ze které nevidíme cestu ke své záchraně, snad jen cestu ke svému rychlejšímu vysvobození přes svoji zkázu. Ale jsme schopni nějaké změny, nebo jsme jen schopni vymýšlet lepší a rafinovanější způsoby takového spotřebního života, kde úspěch se hodnotí podle stavu financí a vlekolepé kariéry. Však i Philippe říká, že neprosazuje spravedlnost, ale jen vymáhá dodržování zákonů. A to je obrovský rozdíl. Velice podivuhodný film, kde se to hemží vybranými delikatesami, jako protest, jako výkřik, kteří většina neslyší a ani nechce slyšet. (21.02.2010)