Stalo sa v Turíne

Trochu drama a trochu komedie, vůbec ne krimi, a možná něco z doznívajícího neorealismu. Je to takový slepenec, ale vůbec ne v negativním slova smyslu. Možná zbytečně dlouhé, ale přesto koukatelné a vypovídající docela dost o tehdejší době a probouzejících se dělnících, kteří už nechtěli jen otročit. (27.04.2011)

Zarostlý Mastroianni atypicky v roli úlisného podvodníčka, který si postupně přisvojí nejen svačiny a důvěru negramotných (a proto lehko manipulovatelných) dělníků, ale také celý film. Otevřeně levicová komedie o vážných věcech vydatně čerpá z odkazu neorealismu, ale nedovolí, aby se prostředí a existenční situace postav staly těžištěm příběhu. Tím je pro Italy příznačné znevažování důležitého boje fraškovitým humorem, založeným po vzoru grotesek z větší části na interakci postav s neživými objekty. Pěkný příklad dosažené rovnováhy mezi sociálním dramatem a groteskou nabízí jedna z posledních scén, kdy tragickou událost narušuje „profesor“ slepě šmátrající po svých ztracených brýlích. Umírněná režie s dlouhými záběry, smysluplnými pohyby kamery a tragikomickým hudebním doprovodem brání tomu, aby film sklouznul do extrémních poloh. I bez jednoho jasně vymezeného hlavního hrdiny (kterým je celá proletářská masa) si Stalo se v Turíně po celé dvě hodiny zachovává vzácnou vyváženost a uvědomělou sociální kritiku při svém širokém záběru prokládá zlehčováním rozdílů mezi italským severem a jihem (pro srovnání viz veletragický Rocco a jeho bratři, rovněž o potížích jižanů v průmyslovém severu). 80% Zajímavý komentář: sportovec (05.12.2013)

Tyhle filmy mám moc ráda a Maria Monicelliho ještě víc, takže hodnotím velmi pozitivně. Sociální drama s komickými prvky, z nichž jedním je pro mě takový ten vyjukaný a zdánlivě slabošský výraz M. Mastroianniho, to umí jenom on. No a pozdější věčný (kriminální) šéf, ministr, ředitel a továrník Bernard Blier v montérkách, to byl taky dobrý zážitek. Ale vážně: typicky italské zpracování jedné velmi smutné události se zobrazením celé neutěšené doby v tom nejlepším slova smyslu: velmi životné postavy, žádní zocelení hrdinové s ostře řezanými rysy, ale normální zoufalí chlápci, kteří už prostě nemůžou dál takhle žít, ani ten profesor není vylíčený čistě jako klaďas. Dále dokonale "zmáknuté" prostředí, smutek i humor, nejednostrannost, což je přesně to, co propagandistické filmy z dělnického prostředí made in socialismus postrádaly, a tím je i náhled z druhé strany barikády. Sice v pár krátkých scénkách, nicméně velmi pregnantních. I ten despotický továrník zde má svou pravdu a profesor-vůdce svou iluzi. (17.05.2011)

5/10 Je celkem jasne, ze takovyto kus se do socialistickeho Ceskoslovenska zkratka musel dostat - pracovnim nazvem by se mohl jmenovat treba Sirena po 20 letech. Docela me prekvapila Girardotova, kterou jsem v prvnich zaberech vubec nepoznal, zato Marcello opet nezklamal - ano, opet to nemyslim nijak lichotive. (24.11.2009)

Soudruzi z Turína. - Solidarita byla největším výdobytkem dělnické třídy, následné sociální formace (jako např. socialistický stát) už patří jejímu úpadku. A možná, že poslední vzedmutí S/solidarity v Polsku bylo také tím posledním. - Nesčetné figurky dělnické komunity (každá svým specifickým způsobem) dokreslují boj dělníku za snesitelné (méně nesnesitelné) pracovní a životní podmínky. Z nich se samozřejmě vymyká profesor Sinigaglia (Marcello Mastroianni - skvělý jako vždy) a jeho partnerka Niobe (Annie Girardotová - skvělá jako vždy). Zatímco profesor (není to žádný "úlisný podvodníček", kterýpak podvodník nemá na jídlo) je posedlý sociální spravedlností, které vše obětoval, a které vše obětovat hodlá (včetně sebe, ale i jiných), je prototypem budoucích levicových vůdců, Niobe nechce o sociální spravedlnosti ani slyšet, jejím heslem je spíš "každý za sebe a pro sebe". Pozn. 1: Film končí krásným happyendem: Adéla volá na Renáta, aby jí psal. Ten odpovídá, že (ona) stejně neumí číst. A ona kontruje, že to přece nevadí. Ano, to je příslib lepších zítřků. Pozn. 2: "13 ore di lavoro al giorno" - zamysleme se nad tím! (05.10.2017)