Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Proces, který jednou musí být. Fiktivní záznam budoucího soudu nad generálem Pinochetem byl natočen pouhý rok po převratu v Chile. Přináší koláž autentických záběrů ze státního převratu kombinovanou s výpověďmi svědků a obžalovaných. V soudní síni na lavici obžalovaných sedí generál Pinochet, admirál Torribio Merino a další představitelé chilské junty, která se vlády ujala neprávem a násilím. V rolích žalobců proti nim vystupují pronásledovaní lidé. Do hlavní role Pinocheta byl obsazen Josef Vinklář a novinářem zpravodajcem je Otakar Brousek st. (CS Film)

(viac)

Recenzie (5)

sator

všetky recenzie používateľa

Proces, který jednou musí být. Slova uvedená v našem titulku pronesl profesor Antonín Dvořák k několika hostům pozvaným na informativní projekci nové původní televizní hry SVĚDKOVÉ OBŽALOBY v respiriu Kavčích hor. Přesně stejné pocity museli zažívat i diváci, kteří zasedli v neděli 15. září večer před své obrazovky. Když hlasatelka předem upozornila, že „na dnešní večer jsme připravili program poněkud nezvyklý…“ – bylo tomu přesně tak. Nabídla divákům pohled do budoucna. V soudní síni – na lavici obžalovaných, se objevili ti, kdož na ni bezesporu patří a jednou na ni určitě zasednou. Lidé, kteří však zatím zdánlivě pevně sedí v křeslech svých neprávem a násilím získaných úřadů: generál Pinochet, admirál Torribio Merino a další představitelé chilské junty. Proti nim pak vystoupili v rolích žalobců zatím pronásledovaní lidé. Ti, kteří se v budoucnu zákonitě změní z vězňů a psanců ve spravedlivé žalobce. A my, diváci, jsme se stali svědky podobného procesu, jaký současná starší a střední generace dobře pamatuje z doby po skončení druhé světové války, a který se odehrál před zrakem celého světa v Norimberku. Toto historické přelíčení a otřesná současnost, jíž žije chilský lid, inspirovaly autora Romana Hlaváče k napsání televizní hry Svědkové obžaloby. Hra se stala vlastně záznamem fiktivního soudního procesu. Z konfliktu obžalovaných, cynických, chladných loutek s živými, horoucími, zanícenými svědky zločinů, obhájci pravdy a spravedlnosti, ze střetu dvou naprosto odlišných morálních principů, dvou naprosto rozdílných světů, se zrodilo přesvědčivé televizní drama. Působivá hra, která v režii Pavla Háši a Jaroslava Novotného patří bezesporu k nejvýraznějším tvůrčím činům pražské redakce literárně dramatického vysílání z poslední doby. Její účin podtrhly i herecké výkony – Otakara Brouska, Jiřího Valy, Karla Šebesty, Karla Urbánka, Dany Syslové, Věry Bublíkové, Táňi Fischerové, Evy Wimmerové, Ladislava Freje, Karla Housky, Lídy Plaché a dalších. [DH] Proces, který jednou musí být. Květy. 1974, č. 39, roč. 24, s. 56. [upraveno] < Zobrazit méně ()

carl.oesch odpad!

všetky recenzie používateľa

Velice tendenční. lživá, hloupá a pro dobu normalizace typická agitka. Že podobný "soud" nenatočili soudruzi o vlastních zločincích, kdy počet obětí přesahoval ony Pinochetovy. Dodnes se aktivisté a levičáci nemohou domluvit, kolik že to měl Pinochet a spol. na svědomí obětí - dva nebo dokonce tři tisíce? A kolik jich měl na svědomí Castro (abychom zůstali zeměpisně "na místě") nebo jeho dvorní vrah Che Guevarra - člověk, který se proslavil v OSN projevem, ve kterém prohlásil: " Ano, stříleli jsme naše nepřátele, střílíme je a budeme je střílet.". Tito vrazi byli a jsou oslavováni dodnes. A k nim patřil onen Allende, lékař a marxista, který se stal na čtvrtý pokus v roce 1970 chilským prezidentem. Ze tří kandidátů získal 36,3% hlasů, tedy jen o něco málo víc než třetinu. Odsouhlasen byl tedy do funkce až parlamentem, kdy se slavnostně zavázal, že bude přísně dodržovat ústavu i zákony. Jenom o něco později se svěřil francouzskému levicovému novináři, že souhlas vydal jenom z taktických důvodů, aby se dostal k moci. Následoval scénář, který u nás známe i z období před únorem ´48. Znárodňování, nesmyslné zvyšování platů, pozemková reforma i třeba ozbrojování milicí. A samozřejmě ekonomický propad, kdy ve znárodněných měďných dolech vstoupili dělníci do stávky – proti Allendeho vládě. Aktivisté mlčí o násilnostech a vraždách, které začaly provádět revoluční gardy, zejména pak na venkově. Allende propustil z vězení levicové teroristy, kteří měli rovněž na svědomí řadu lidských životů. V přitroublém televizním díle se pořád dokola autor Roman Hlaváč ohání demokracií, zákony a ústavou. V srpnu 1973 vydal chilský ústavní soud rezoluci, v které bylo uvedeno, že současná vláda se od samého počátku pokoušela získat totalitní moc s jasným záměrem podrobit občany té nejpřísnější státní kontrole v oblasti hospodářství i politiky. To byla ta demokracie a ústava, kterou scénárista tak dryjáčnicky vzývá ve svém prokomunistickém paskvilu. Ani ne po třech letech vlády Allendeho (velkého Castrova přítele) se země ocitla v totálním rozvratu. Ekonomickém, právním, společenském. O tom jsme ale tehdy z médií informováni nebyli. Nevěděli jsme ani, že třeba KGB podpořila Allendeho statisíci dolary a jeho bezpečnostní aparát přijeli budovat Castrovi důstojníci. Zato se do Chile začala hlavně z Evropy sjíždět levičácká mládež na „velký svátek revoluce“. Jak dopadla ona revoluce na Kubě, ale i v řadě dalších zemí dneska víme velice dobře. Statisíce mrtvých a dodnes v emigraci žijících lidí, vznik nových elit a bída. Z kdysi nejbohatšího karibského ostrova se stal jedna z nejchudších zemí v regionu. A to čekalo Chile, i když z jiných dokumentů dnes víme, že SSSR sice rozdmýchával propagandu, ale o další Kubu vzdálenou o tisíce kilometrů na jih rozhodně nestál. Pinochetův zásah byl sice poměrně brutální, ale na druhou stranu to, co by následovalo po konečně Allendeho „únoru“ by bylo ještě mnohem horší a těch lidských obětí by bylo o řády víc. Jako na té Kubě. Takhle je třeba tenhle paskvil, který jsme měli možnost nedávnou shlédnout na CSfilm vnímat a chápat. () (menej) (viac)

Reklama

Reklama