Brendan a tajemství Kellsu

Originální a důvtipný námět, kdy se proplétají křesťanské i pohanské mýty s vědou a prokreslenou psychologií postav. Temné. Vtipné. Neshazující náboženství, ale zároveň realistické zobrazením, jak mohly vznikat mýty a pověsti. Perfektní vizuální stránka připomínající středověké iluminace a přesto působí moderně jasnými geometrickými tvary. Přístupné různým výkladům. Tohle je výtvarný skvost, který našel vlastní neotřelou cestu kresbou i způsobem vyprávění. /5 10. 13./ (05.10.2013)

Krásná a neotřelá animace, výborné ozvučení, trefný dabing postav a líbezný soundtrack (při zpěvu víly Aisling mi běhal mráz po zádech jak kulička v Pinballu). To vše by ale bylo zbytečné, pokud by to nebylo podepřeno silným a zajímavým příběhem. To však není případ Brendana, který vás po pomalu se rozjíždějícím úvodu chytne a už jen tak nepustí. (07.08.2013)

Copak nám to přistálo na flešce? Animace, která by mě okouzlila v dobách, kdy jsem z plínek přecházela na nočníček, český dabing oscilující mezi průměrným a otřesným (klasická bolest - dětské hlasy v podání dospělých žen) a příběh, u kterého si nejsem docela jistá, co má vlastně symbolizovat... důležitost omalovánek pro lidstvo? Zavítáme do jakéhosi multikulturního kláštera, kde jsou kromě bílých bratrů také malí žlutí bratři a velcí černí bratři. Vrchní kápo opat se chystá na barbarskou invazi ze severu a nutí všechny bratry pracovat na Velké Kellské zdi. Do toho přichází opěvovaný iluminátor bratr Aidan s vzácnou knihou a tím se život opatova synovce Brendana stává zajímavější. Zajímavější se stalo sledování animáče také pro mě - podařilo se mi najít pochopení pro infantilní vizuální stránku i zaujetí pro děj. Milé - to je první slovo, co mě v souvislosti s "Tajemstvím Kellsu" napadá, prostě takový milý, vizuálně svérázný animáč. 79% (01.11.2011)

Legenda i historie ve stránkách filmu. Jak jinak nazvat způsob, jímž se Tommu Mooreovi a Noře Twomeyové podařilo převedení iluminovaného manuskriptu Book of Kells do políček filmu. Vizuálně vytříbené, atmosfericky podmanivé, příběhově neurážlivé. Jsem moc rád, že jsem na tuto animovanou záležitost narazil. Už jen kvůli tomu, že vysekává poctu umění jako takovému. (28.01.2011)

Konečně jsem si po Písni moře a Vlkochodcích našla příležitost shlédnout i tenhle starší počin. Ilustrace jsou už tady magické a atmosféra silná, ale citelně mi chybí podrobněji vyprávěný příběh. Ten se tu ztrácí v mlze, v pohybu dějin, zachycený jen povšechně, zhruba, obecně a jen útržkovitě - jako by na jednotlivých osudech, konkrétních postavách a jejich životech vlastně nezáleželo. *** Je to možná legitimní optika a dlouho jsem zpytovala, proč a jestli mi to nutně musí překážet, no ale - překáželo. Přišlo mi to takhle příliš jednoplánové a nedotažené, postavy opouštěné uprostřed vyprávění, příběh načrtnutý letem světem, na rozdíl od umně propracovaných ilustrací, jen aby posloužil metafoře s osvícenstvím, a vadilo mi, že se nedozvíme víc o osudu Aisling, o smyslu jejího proměňování nebo jejího setkání s Brendanem (co v tom bylo pro ni? co se s ní dělo dál?), o povaze a významu toho temného místa, které jí nahánělo strach a připravilo o rodinu (proč?), o tom, co se dál dělo s opatstvím a lidmi v něm, kteří přežili, vadilo mi, že vlastně nic nezapadne dohromady, jen kamsi nahlédneme zprostředka dění a zase se vzdálíme a vůbec nic není dopovězeno. Ostatně i představa mladého mnicha, který časem zestárne vedle starého, aniž by prožil lásku, měl rodinu nebo aspoň byl živou součástí nějakého širšího společenství (je tam jen jedna scéna, kde čte lidem, ale žádná, kde by skrze ně sám pociťoval a prožíval naplňující život), je podivně jalová... *** Ve Vlkochodcích mě naopak uhranulo, jak v příběhu všechno dosedne na své místo ve struktuře celku stejně, jako jednotlivé ilustrace v každé chvíli spoluvytváří větší mozaiku života, mandalu, v níž všechno, prožitá bolest, radost, strach či nabývaná zkušenost a rozšiřující perspektiva, zapadá v harmonický, stále se proměňující a v něčem završující celek. *** (V Libějovicích, 13. 4. 2024) *~ (15.04.2024)