Svätá tráva

Puškvorec má dvě vůně – list voní lahodně jako kadidlo, ale oddenek má zápach močálového jílu, hnilobné rybiny – zápach smrti. ___ Tři roviny, tři podoby jednoho příběhu o těch, kdo odchází, i těch, kdo zůstává. Nejspíše jen pro ty, koho zajímají nejen první a prostřední, ale i poslední věci člověka. (19.04.2011)

Nejpůsobivější z celého filmu je vyprávění Krystyny Jandy o nemoci a smrti jejího manžela, na druhou stanu neustálé vytrhování z příběhu filmu a vkládání těchto vyprávění K. J. působilo dost rušivě. Film jako takový není špatný, ale je vidět, že je natočený podle povídky - kratší zpracování by mu jedině slušelo, tohle bylo dost rozvláčné a nudné. (27.07.2009)

Podobne, ako vo Veľkom týždni Wajda točí už skôr televízne stroho s niekoľkými málo hercami a zopár interiérmi a exteriérmi. Napriek tomu sa mu podarilo vytvoriť veľmi sugestívnu, až stiesňujúcu atmosféru, najmä zvolenou farebnou paletou. Film si akoby napísal a natočil pre seba, ale nie ako ušľachtilú nudu, ale poctivé psychologické dielo. Stavbou scenára pripomenie hutnejší, ale ťažšie uchopiteľný Všetko na predaj. Po tomto filme je už konečne najvyšší čas si pozrieť Evu Novú a prípadne tieto diela porovnať. (24.03.2016)

Puškvorec je nejniternějším si uvědoměním si křehkosti a pomíjivosti lidského života, a zároveň snahou o vyrovnání se s touto skutečností. Přiznám se, že mě Andrzej Wajda příjemně překvapil, neboť jsem od něj působivý filmový prožitek na sklonku jeho režisérské kariéry již nečekal. Avšak stáří bývá milenkou smrti, v jejím intimním objetí se naposledy zjevuje ta nehynoucí krása života. Wajda sice vychází ze stejnojmenné povídky Jarosława Iwaszkiewicze, ale teprve s nejniternější zpovědí Krystyny Jandy dotváří celek o lidské pomíjivosti a důstojnosti. Krystynina výpověď je kameramanem Pawłem Edelmanem esteticky modelovaná podle obrazů amerického malíře Edwarda Hoppera, natáčelo se ve městě Grudziądz. Smrt je zde ve čtyřech variantách: minulá a stále doposud nepřekonaná, celkem nedávná a tedy ještě bolestivá, přítomná a dosti cynicky krutá, a brzy očekávaná a pročež nevyjevená. Hlavní postavou Iwaszkiewiczova příběhu jest Marta (vynikající Krystyna Janda, která ve filmu hraje také sama sebe), právě v ní se snoubí zranitelná křehkost, uvědomění, nejniternější úzkost a též touha po naději. Erós je rubem Thanata, jemuž sice podléhá, přesto se mu nechce jen útrpně vzdát. Z dalších rolí: mladík plný života a potěšený tím nenadálým zájmem o svou vlastní osobu Boguś K. (Paweł Szajda s hlasem Jakuba Mazureka), manžel Marty a poměrně zaneprázdněný lékař (Jan Englert), dlouholetá kamarádka Marty (Jadwiga Jankowska-Cieślak), Boguśova milá Halinka (Julia Pietrucha), či sám Andrzej Wajda jako Andrzej Wajda. Puškvorec je nejniternější lidskou bolestí a zároveň i nejniternější lidskou odvahou, pro mě osobně je nezbytnou soukromou důvěrností. Puškvorec je půvabně estetickou malbou a nevšedním prožitkem. Přese všechnu bolest zhodnocení křehkosti a pomíjivosti života zní: žij naplno, v přítomnosti a vznešeně! (31.07.2022)

Po deseti hubených létech - všech těch pompézních, afektovaných produkcích - přišla konečně úroda. Mám ale takový rouhačský pocit, že největší zásluhu na tomto úspěchu nenese ani Wajda, ani vynikající Krystyna Janda, ale její muž, kameraman, který zemřel na rakovinu a nestihl tento film natočit. Opět se ukázalo, že Wajda podává výkon teprve tehdy, když je konfrontován s krizí - jen v takové situaci je schopen nevídané invence, jinak upadá do prázdného a tupého schématu. Z tohoto hlediska Tatarak připomíná slavného Člověka ze železa, který také udělal z nouze ctnost - a díky stávce dělníků v gdaňské loděnici přerostl z obyčejného filmu do generačního skvostu. Tatarak je film hluboce dojemný, rozvrstvený a zneklidňující. Tvoří ho tři roviny - monolog Krystyny Jandy, která vzpomíná na poslední měsíce života svého muže, pak pseudodokumentární záběry natáčení filmu Tatarak, a nakonec vlastní děj filmu - příběh osamělé ženy z malého městečka, na kterou přepracovaný manžel-lékař nemá čas a jejíž synové zahynuli ve varšavském povstání. Schéma a vývoj scénáře jsou bezchybné a strhující, jediným mínusem - i když velkým - snímku je masivní přehrávání, typické pro polskou kinematografii a od něhož se dokázali oprostit jen Jan Englert a Krystyna Janda. Wajda se vrátil. (27.04.2009)