Polícia Hamburg

Actually not that bad, ale co čekat od neobjektivních diletantů nebo-li elitě čsfd. Prosťoučké prostředí je docela nezajímavé, vskutku, ale sympatická hlavní dvojice je minimálně na pohled příjemná. Oceňuji především často ironické chování některých postav. Policii Hamburk sledovat nebudu, ale když jí v televizi chytnu, tak si rozhodně nenabliju do kávy nebo na croasán, jak nektěří zde moudří. Zvláště ty, Paity, vrchní honikluku, porní experte a attention whore, speciálně pro tebe mam vzkaz - tvé k popukání altruistické komentáře k pornáčům jsou pro mě zábavné asi jako BDSM s osmiletou virgínou. V kontextu tobě pochopitelném je to něco jako animální gangbang, který končí tvým naplněným rektem. Smaž se z čsfd nebo na tebe pošlu Maďara. (21.10.2013)

Scénáře a zápletky jednotlivých epizod jsou zpravidla hloupé, občas ještě blbé, nebo někdy také pitomé, byť se mezi nimi sem tam nějaké dobré objeví. Většina hlavních hrdinů vám navíc po čase začne lézt krkem. Seriál se ale jinak snaží působit poměrně realisticky a to je také asi jediná věc, která to alespoň částečně drží nad vodou. Kdyby tímto stylem bylo natočeno něco na způsob Kobry 11, tak je to bez váhání odpad. (09.01.2011)

Tenhle seriál mi byl doporučen. Jde o první seriál svého druhu, neboť svým žánrem se nedá podřadit pod nic dosud nám známeho... snad jen pod ten "odpad". Není to "drama", nejvážnější zločin, na který narazíte, je ukradená kabelka, spadlý květináč a podobné blbosti. V seriálu nikdy nikdo nezemře, ani z vedlejších rolí. Takže žádné drama ani napětí, nic se neděje. Co se týká té "krimi" zápletky, tak poté, co někdo na někoho převrhne květináč, tento většinou bývá odvezen do nemocnice, poté policie řeší vzájemné vztahy na pracovišti - tyto vztahové zápletky často vyústí v nějaké mravokárné slintání (které mě na tomto seriálu děsilo nejvíce). Zhruba ke konci dílu pak z ničeho nic pachatel, který na začátku seriálu svrhl ten květináč na svoji sousedku, se přizná sám nebo jej někdo napráší, či jiná forma rozuzlení, která však nijak nesouvisí s vlastním vyšetřováním policejního oddělení, které dále v klidu pokračuje rozebíráním vlastních vztahů na pracovišti. Seriál je kombinací Komisaře Rexe (bez Rexe) a Ordinace v růžové zahradě, přičemž základní ingredience z každého tohoto žánru v seriálu chybí, takže se tam vlastně vůbec nic neděje. Ačkoliv tedy jde o slátaninu, je to blbost a je tam hromada klišé a v neposlední řadě jste seriálem téměř moralisticky ukamenováni (seriál byl nejspíš natočen nějakými militantními islámisty, jinak si to nedokážu vysvětlit), nemohu pozitivně hodnotit, a to především proto, že je to strašná nuda. (30.07.2016)

Musím se seriálu zastat, protože mi už nějakou dobu tento hamburský policejní tým zpříjemňuje polední čas. Jejich případy z každodenní policejní práce jsou jednoduché, ale každý představuje zároveň jeden lidský příběh. I když nejsou dramatické a akční, hezky se na ně dívá. Přinášejí většinou osudy lidí, které jejich tíživá situace přivede na scestí. K celkově příjemnému dojmu přispívá rodinné prostředí vládnoucí na policejní služebně a lidský přístup k případům drobných delikventů, se kterými přichází tým do styku. I když se nejedná o rafinované vraždy a nepracuje se zde se špičkovou laboratorní technikou, ale spíš se zdravým rozumem a logickým úsudkem, vůbec to není nuda. Kouzelné záběry hamburského přístavu, příjemní herci, dobrá atmosféra a obyčejné případy ve kterých netečou potoky krve – to mi přesně vyhovuje k polednímu posezení u kávy. Vůbec bych se nehněvala, kdyby stejným způsobem jednala naše policie, pokud její pomoc budu někdy potřebovat. (17.11.2011)

Policie Hamburk svými případy nijak nevybočuje ze standartní německé seriálové produkce. Drobná změna k lepšímu nastala alespoň v poměrně reálném zobrazení jednotlivých policistů. Nejedná se totiž o supertým neomylných profesionálů, ani o souboj poctivých poldů s těmi zkorumpovanými. Na tomto oddělení slouží poldové 1. s nulovou praxí (moc o práci přemýšlejí, snaží se zachránit svět, ale neví jak), 2. s praxí cca. 10 let (mají dostatek zkušeností a snaží se účelně pomáhat lidem), 3. s praxí převyšující 20 let (s minimálním úsilím, bez špetky vzrušení, si dělají jen svou práci). Takhle to v životě běžně chodí a proto jsem s takto postavenými základy vcelku spokojen, ale nepříliš originální případy, hromady sentimentu a nesnesitelné moralizování sráží hodnocení tohoto počinu lehce pod průměr. (23.10.2009)