Nehybná chůze

Koreeda film sice zamýšlel jako poctu své zesnulé matce, ale stejně tak by jej mohl dedikovat Ozuovi, podle jehož dramat obyčejných lidí (šomin geki) je zápletka modelována. Vztahy mezi postavami jsou ovšem zamotanější (a záběry někdy záměrně méně přehledné), tón méně melancholický a konec má daleko ke smířlivě vyznívajícím Ozuovým filmům. Smyslem Still Walking ale není nalézt během čtyřiadvaceti hodin řešení, překonat rodinné křivdy, znovu nalézt společnou řeč a zacelit otevřené rány (vyrovnávání se s absencí někoho blízkého je jedním z leitmotivů Koreedovy tvorby). Režisér vytváří s trpělivostí mistra mnohovrstevnatý portrét složitých rodinných vztahů, v nichž se na konci filmu budete perfektně orientovat, protože s většinou členů rodiny strávíte dostatek času a poznáte jejich chování v rozličných situacích (více zde). 90% (09.07.2017)

Lehká, naturalistická a jemná konverzační rodinná seance. Příjemný příběh odehrávající se v časovém úseku 24h je zasazen do prostředí vztahů a lásky rodičů s jejich dětmi. Otec (Ryota) přijíždí se svou ženou (Yukari) a nevlastním synem (Atsushi) za rodiči k uctění patnáctileté památky zesnulého bratra (Junpei), studenta medicíny. Těžko si však získává pozornost svého hrdého otce (Kohei), lékaře v důchodovém věku, který do svého zesnulého syna vkládal velké naděje. Ryota tak soupeří se svým mrtvým bratrem o otcovu přízeň. Ten však, místo aby se věnoval rodině, raději nechává svou pýchu přetvářet v imaginární práci. Vážné drama je naštěstí odlehčeno humornými vložkami a tak nedochází k těžkopádné nudné depresi. Film je ve své podstatě jednoduchý, ale velmi zajímavý nejen z hlediska chování lidí. Ztráta člena rodiny a její následky, mezigenerační vztahy a konflikty nebo výborné prokreslení postav jsou těmi hlavními pilíři filmu, které dokážou v podobě, jakou přinesl tento snímek, značně zaujmout. (7/10) (02.03.2009)

Tak konečně jsem se dostala i k tomuhle (nyní už 10 let starému) filmu od Koreedy. Zdá se, že právě tady začala jeho spolupráce s některými herci, především Abem Hirošim a Kiki Kirin, kteří se mu osvědčili natolik, že s nimi natočil i některá další svá díla. I You si tady střihla další svou roli po Daremo shiranai. Nutno říct, že jim všem ta herecká "chemie" opravdu funguje. A Koreeda má prostě talent na zobrazování přirozeného rodinného prostředí. Moc se mi líbilo postupné odkrývání těch vztahů mezi nimi a jejich jednotlivých charakterů. Nic se nedává na odiv příliš okatě, ale o to zajímavější je povšimnout si všech těch drobných detailů, které vypovídají mnoho. Dědeček jako vysloužilý doktor, který se i v důchodu snaží udržet si svou doktorskou čest; malý chlapec, který tajně vzhlíží jak ke svému pravému zesnulému otci, tak k novému nevlastnímu tatínkovi, a chce se v budoucnu stát buď ladičem pian nebo doktorem... Mnoho je toho poodhaleno jen tak lehce, ale o to je to hezčí. Koreedův mírně lyrický a přirozeně lidský styl mi je zkrátka blízký a tohle je jedno z jeho mistrovkých děl, které předchází další filmy s podobnou rodinnou tématikou (Po bouři, Naše malá sestra, Going my home...). ~(4,3★)~ (10.05.2018)

Můj kamarád, hajný z Brušovce, prodával na trhu dceřinu keramiku. Zastavila se u něj japonská rodina, a zatímco si rodiče vybírali, pokoušel se s dětmi navázat komunikaci, alespoň je rozesmát. I když se (podle jeho slov) stavěl skoro na hlavu, nepodařilo se mu to. Ano, Japonci jsou navenek, zvláště v rámci své rodiny, distinguovanější, to ale neznamená, že "rodinné problémy" (způsobené trvalou přítomností osob různého věku a pohlaví) jsou tu jiné. Koreedův film (na rozdíl od podobných filmů (třeba skandinávské provenience) je inteligentní, zbavený nepříslušných nánosů a vycizelovaný - to jsou znaky pokročilé kinematografie. (Připomíná mi to vtip: V Praze, po "sametu" chtěli mít anglické trávníky. Moc jim to nešlo a tak se obrátili na anglické odborníky. Ti jim poradili technologii. Odpověď byla, že tuto technologii již používají. A používáte ji již alespoň sto let?) Už jen zmínka k závěru, který je nejspíš obecně lidský (rodinně lidský): Nikdy své vztahy k rodičům nevyčerpáme. Vždycky zůstane nečo neprovedeného, nedořečeného... něco, co je možno napravit už jen v myšlenkách, ve filmu. (17.10.2019)

Japonci zase ukazují, že kromě bizarních filmů umí skvěle i ty niterné, konverzační, na první pohled s jednoduchým dějem, ale zásadní hloubkou. Takhle krásně ukázat nefunkčnost rodiny a přesto jasně potvrdit, že rodina je nezbytná, by nezvládl každý filmař. Ale Hirokazu Kore-eda si s tématem poradil skvěle. (26.07.2017)